Toto jazykové znění konvergenční zprávy neobsahuje všechny kapitoly. Plné znění je k dispozici v anglickém jazyce na internetových stránkách ECB.

1 Úvod

Euro již bylo zavedeno ve 20 z 27 členských států EU. Tato zpráva hodnotí šest ze sedmi členských států, které dosud nepřijaly jednotnou měnu, a to Bulharsko, Českou republiku, Maďarsko, Polsko, Rumunsko a Švédsko. Tyto země se podle Smlouvy o fungování Evropské unie (dále jen „Smlouva“) zavázaly přijmout euro, což znamená, že musí usilovat o splnění všech kritérií konvergence.^[1] Sedmá členská země, Dánsko, oznámila v roce 1992 Radě Evropské unie (Radě EU) svůj záměr neúčastnit se třetí etapy Hospodářské a měnové unie (HMU).^[2] To znamená, že konvergenční zprávy pro Dánsko je nutné vypracovat pouze tehdy, pokud o to tato země požádá. Vzhledem k tomu, že Dánsko takový požadavek nevzneslo, není do této zprávy zahrnuto.

Vypracováním této zprávy ECB splňuje požadavek článku 140 Smlouvy. Podle čl. 140 Smlouvy jsou ECB a Evropská komise povinny nejméně jednou za dva roky nebo na žádost členského státu EU, na který se vztahuje výjimka, podat Radě EU zprávu „o pokroku dosaženém členskými státy, na které se vztahuje výjimka, při plnění jejich závazků týkajících se uskutečňování hospodářské a měnové unie“. Šest zemí sledovaných v této konvergenční zprávě je hodnoceno v rámci pravidelného dvouletého cyklu. Evropská komise také připravila svou zprávu a obě zprávy se Radě EU předkládají souběžně.

ECB v této zprávě používá stejný přístup jako ve svých předchozích konvergenčních zprávách. Hodnotí, zda bylo v těchto šesti zemích dosaženo vysokého stupně udržitelné hospodářské konvergence, zda jsou vnitrostátní právní předpisy těchto zemí slučitelné se Smlouvami a s Protokolem o statutu Evropského systému centrálních bank a Evropské centrální banky (dále jen „statut ESCB“) a zda jsou plněny statutární požadavky, které jsou předpokladem pro to, aby se příslušné národní centrální banky (NCB) staly nedílnou součástí Eurosystému.

Hodnocení procesu hospodářské konvergence do značné míry závisí na kvalitě a důvěryhodnosti použitých statistických údajů. Sestavování a vykazování statistik nesmí podléhat politickým motivům či zásahům. Členské státy EU byly vyzvány, aby kvalitu a důvěryhodnost svých statistik pokládaly za vysoce prioritní, zajistily fungování odpovídajícího systému brzd a protivah při jejich sestavování a aby v oblasti statistiky uplatňovaly určité minimální standardy. Tyto standardy jsou zcela zásadní pro posílení nezávislosti, důvěryhodnosti a odpovědnosti národních statistických úřadů a také pro zvýšení důvěry v kvalitu statistik veřejných financí (viz kapitola 6).

Od 4. listopadu 2014 má každá země, na kterou se přestane vztahovat výjimka, povinnost připojit se k jednotnému mechanismu dohledu (SSM) nejpozději ke dni přijetí eura.^[3] Od tohoto data pro takovou zemi platí všechna práva a povinnosti týkající se SSM. Je proto velmi důležité, aby byly provedeny nezbytné přípravy. Především je bankovní systém každého členského státu, který přistoupí k eurozóně a tím i SSM, podroben komplexnímu hodnocení.^[4] Bulharsko je v současné době jediným členským státem, který se účastní SSM v režimu úzké spolupráce navázané s ECB v rámci svého závazku vstoupit současně do bankovní unie i mechanismu směnných kurzů (ERM II).^[5] Rámec pro úzkou spolupráci s Българска народна банка (Bulharskou národní bankou) vstoupil v platnost 1. října 2020 poté, co byly splněny potřebné dohledové a legislativní podmínky. K tomuto datu převzala ECB odpovědnost za (i) přímý dohled nad významnými institucemi v Bulharsku, (ii) společné postupy pro všechny dohlížené subjekty a (iii) dozor nad méně významnými institucemi, které budou nadále dohlíženy národním orgánem dohledu. Bankovní dohled ECB a Българска народна банка (Bulharská národní banka) velmi úzce spolupracovaly na tom, aby došlo k hladké integraci vnitrostátního příslušného orgánu do struktury SSM.^[6]

Struktura této zprávy je následující. Kapitola 2 popisuje systém používaný k hodnocení hospodářské a právní konvergence. Kapitola 3 poskytuje plošný přehled základních aspektů hospodářské konvergence. Kapitola 4 obsahuje shrnutí za jednotlivé země, která uvádějí hlavní výsledky hodnocení hospodářské a právní konvergence. Kapitola 5 podrobněji zkoumá stav hospodářské konvergence v každém ze šesti hodnocených členských států EU. Kapitola 6 uvádí přehled ukazatelů konvergence a statistické metody použité při jejich sestavování. Kapitola 7 posuzuje slučitelnost vnitrostátních předpisů sledovaných členských států, a to včetně statutů jejich národních centrálních bank, s články 130 a 131 Smlouvy.

2 Rámec analýzy

2.1 Hospodářská konvergence

K hodnocení stavu hospodářské konvergence v členských státech EU usilujících o přijetí eura používá ECB společný rámec pro analýzu. Tento společný rámec, který je konzistentně používán ve všech konvergenčních zprávách Evropského měnového institutu (EMI) a ECB, je zaprvé založen na ustanoveních Smlouvy a jejich aplikaci ze strany ECB, pokud jde o vývoj cen, fiskálních sald, poměru dluhu k HDP, směnných kurzů a dlouhodobých úrokových sazeb, společně s dalšími faktory, které jsou relevantní pro hospodářskou integraci a konvergenci. Zadruhé je tento rámec založen na řadě dalších, ať již retrospektivních, nebo výhledových ekonomických ukazatelů, které jsou považovány za vhodné pro detailnější hodnocení stálosti konvergence. Některé prvky tohoto rámce byly časem posíleny. Hodnocení daného členského státu na základě všech těchto faktorů také poskytuje důležité informace, které pomohou zajistit, že jeho integrace do eurozóny proběhne bez větších problémů. Níže uvedené rámečky 1 až 5 stručně shrnují jednotlivá právní ustanovení a popisují metodiku, kterou ECB používá při uplatňování těchto ustanovení.

Pro zajištění kontinuity a rovného přístupu ke všem státům vychází tato zpráva ze zásad stanovených v předchozích zprávách, které vydala ECB. Při uplatňování kritérií konvergence se tak ECB (a předtím EMI) řídí zejména těmito několika hlavními zásadami. Zaprvé, interpretace a uplatňování jednotlivých kritérií jsou striktní. Důvodem této zásady je skutečnost, že hlavním účelem kritérií konvergence je zajistit, aby se členy eurozóny mohly stát pouze ty členské státy, jejichž hospodářská situace umožňuje udržování cenové stability a soudržnosti eurozóny. Zadruhé, kritéria konvergence tvoří koherentní a integrovaný celek a musí být splněna všechna. Smlouva přikládá všem kritériím stejný význam a neurčuje pro ně žádnou hierarchii. Zatřetí, kritéria konvergence musí být splněna na základě skutečných údajů, nikoliv prognóz. Začtvrté, uplatňování kritérií konvergence by mělo být konzistentní, transparentní a jednoduché. Navíc je při hodnocení souladu s kritérii konvergence zásadním faktorem udržitelnost, neboť konvergence se nesmí vztahovat k určitému okamžiku, nýbrž musí být dlouhodobá. Hodnocení jednotlivých států proto posuzují udržitelnost konvergence.

Z tohoto důvodu je hospodářský vývoj ve sledovaných zemích hodnocen z historické perspektivy a posuzuje se v zásadě za období posledních deseti let. Díky tomu lze lépe určit, do jaké míry jsou současné úspěchy výsledkem skutečných strukturálních změn, což by zase mělo umožnit lepší posouzení udržitelnosti hospodářské konvergence.

Kromě hodnocení minulého vývoje se však v přiměřeném rozsahu posuzují také předpoklady ohledně budoucího vývoje. V této souvislosti je zvláštní pozornost věnována skutečnosti, že udržitelnost příznivého ekonomického vývoje je značně závislá na vhodných a dlouhodobých reakcích hospodářské politiky na stávající i budoucí problémy a úkoly. Cenové stabilitě a udržitelnosti růstu produktu ve střednědobém až dlouhodobém horizontu napomáhají také silná správa ekonomických záležitostí, zdravé instituce a udržitelnost veřejných financí. Celkově se zdůrazňuje, že zajištění udržitelnosti hospodářské konvergence závisí jak na dosažení silné výchozí pozice, tak na existenci zdravých institucí, odolnosti vůči nepříznivému ekonomickému vývoji a na realizaci vhodných hospodářských politik po zavedení eura.

Tento společný rámec je individuálně aplikován na všech šest posuzovaných členských států EU. Hodnocení, která posuzují hospodářské výsledky těchto zemí, je v souladu s ustanoveními článku 140 Smlouvy třeba vnímat odděleně.

Uzávěrka statistických údajů pro tuto konvergenční zprávu proběhla 19. června 2024. Statistické údaje použité při uplatňování konvergenčních kritérií poskytuje Evropská komise (viz kapitola 6 a tabulky a grafy). V případě směnných kurzů a dlouhodobých úrokových sazeb byly tyto údaje získány ve spolupráci s ECB. Po dohodě s Komisí je referenční období kritéria cenové stability i kritéria dlouhodobých úrokových sazeb od června 2023 do května 2024. Referenční období pro směnné kurzy je od 20. června 2022 do 19. června 2024. Údaje o fiskálních pozicích zahrnují období do roku 2023. Přihlíží se také k prognózám z různých zdrojů a k dalším informacím, které jsou důležité pro posuzování udržitelnosti konvergence v budoucnu. Ekonomická prognóza Komise z jara 2024 a její zpráva mechanismu varování za rok 2024, které jsou v této zprávě zohledněny, byly zveřejněny 15. května 2024 a 21. listopadu 2023. Tuto konvergenční zprávu schválila Generální rada ECB 21. června 2024.

Tato konvergenční zpráva bere v úvahu dopad ruské válečné agrese vůči Ukrajině na hodnocení konvergence. Ceny energií, a to zejména plynu, se začaly velmi prudce zvyšovat již v roce 2021, mimo jiné i kvůli omezení dodávek plynu z Ruska do Evropy. Již tak prudký růst cen energií a potravin pak dále zesílil v důsledku invaze Ruska na Ukrajinu na konci února roku 2022, což vedlo ke vzniku výrazných fiskálních tlaků, k narušení obchodu a ke zvýšené nejistotě. Tento vývoj zasáhl EU v době, kdy se stále zotavovala z dopadů pandemie COVID-19. Země s vyšší energetickou závislostí na Rusku a předchozí silnější obchodní provázaností s touto zemí byly postiženy více než ostatní státy. Vzhledem k relativně krátkému časovému úseku je však obtížné činit definitivní závěry ohledně dopadu na střednědobou až dlouhodobou trajektorii konvergence, která bude záviset i na budoucím vývoji války Ruska proti Ukrajině a dalším vývoji geopolitické situace. Vpředhledící složka hodnocení konvergence je proto zatížena vyšší mírou nejistoty, než je obvyklé.

Pokud jde o cenový vývoj, jsou příslušná právní ustanovení i jejich uplatňování ze strany ECB popsána v rámečku 1.

Průměrná inflace měřená HICP během dvanáctiměsíčního referenčního období od června 2023 do května 2024 je posuzována s ohledem na hospodářské výsledky sledovaných členských států v oblasti cenové stability za posledních deset let. To umožňuje podrobnější zkoumání udržitelnosti cenového vývoje v jednotlivých zemích. V této souvislosti je pozornost věnována nastavení měnové politiky a zejména otázce, zda se měnové orgány soustředily v první řadě na dosažení a udržení cenové stability, a zároveň se posuzuje, nakolik k dosažení tohoto cíle přispěly další oblasti hospodářské politiky. Zvažovány jsou také vlivy makroekonomického prostředí na dosažení cenové stability. Cenový vývoj se posuzuje s ohledem na podmínky poptávky a nabídky. Přitom se mimo jiné zkoumají faktory jako jednotkové mzdové náklady a dovozní ceny. Je také zohledněn vývoj ostatních relevantních cenových indexů. Pro posouzení předpokladů o budoucím vývoji je uveden pohled na vývoj inflace v následujících letech včetně prognóz významných mezinárodních organizací a účastníků trhu. Zkoumají se také institucionální a strukturální faktory, které jsou relevantní pro udržení prostředí napomáhajícího cenové stabilitě po zavedení eura.

Pokud jde o fiskální vývoj, příslušná právní ustanovení i jejich uplatňování ze strany ECB spolu s procedurálními aspekty popisuje rámeček 2.

Pokud jde o udržitelnost veřejných financí, je výsledek v referenčním roce 2023 posuzován podle hospodářských výsledků jednotlivých sledovaných členských států za posledních deset let. Nejprve se zjišťuje vývoj poměru schodku k HDP. Je třeba mít na zřeteli, že změna tohoto poměru za určitý rok je v případě každé země zpravidla ovlivňována nejrůznějšími faktory. Tyto faktory lze rozdělit na „cyklické vlivy“, které odráží reakci schodků na změny v hospodářském cyklu, a na „necyklické vlivy“, které se často považují za odraz strukturálních nebo trvalých změn ve fiskální politice. Nelze však říci, že tyto necyklické vlivy, jak jsou kvantifikovány v této zprávě, zcela odrážejí strukturální změny fiskálních pozic, neboť obsahují krátkodobé dopady na saldo rozpočtu vyplývající z vlivu opatření hospodářské politiky i zvláštních faktorů.

Dále se analyzuje vývoj poměru veřejného dluhu k HDP v tomto období včetně faktorů, které jej ovlivňují. Těmi jsou rozdíl mezi růstem nominálního HDP a úrokovými sazbami, primární saldo a úprava vztahu mezi schodkem a dluhem. Z tohoto pohledu lze získat další informace o tom, do jaké míry vývoj dluhu ovlivnilo makroekonomické prostředí, zejména kombinace růstu a úrokových sazeb. Je zvažována také struktura veřejného dluhu, přičemž hlavní důraz se klade na podíly krátkodobého zadlužení a dluhu v cizí měně a na jejich vývoj. Porovnáním těchto podílů se současnou mírou dluhu se zdůrazní citlivost fiskálního salda na změny směnných kurzů a úrokových sazeb.

Pro období let 2020–2023 byla aktivována obecná úniková doložka Paktu stability a růstu EU. To umožnilo státům zavést v rámci Paktu opatření nezbytná pro koordinaci fiskální politiky v kontextu pandemie a invaze Ruska na Ukrajinu. Konkrétně se mohly odchýlit od rozpočtových požadavků, které by byly uplatňovány za standardních okolností.

V dubnu 2024 vstoupil v platnost reformovaný Pakt stability a růstu, který změnil pravidla pro zahájení postupu při nadměrném schodku na základě dluhového kritéria. Cílem reformovaných pravidel je zajistit udržitelnost veřejného dluhu a proticykličnost fiskální politiky, přijmout střednědobější přístup k rozpočtovým politikám a dosáhnout mimo jiné i větší odpovědnosti členských států za naplňování tohoto rámce. Pravidla rovněž berou v úvahu, že reformy, investice a udržitelnost veřejných financí se mohou navzájem posilovat, a proto by měly být podporovány. V neposlední řadě je cílem pravidel také zajistit účinnější prosazování.^[12] Zatímco pravidla pro zahájení postupu při nadměrném schodku na základě kritéria schodku se v zásadě nezměnila, pravidla pro zahájení postupu při nadměrném schodku na základě kritéria dluhu se změnila tak, jak je uvedeno v rámečku 2. V roce 2024 však v návaznosti na výsledky získané v roce 2023 nebyl zahájen žádný postup při nadměrném schodku na základě dluhového kritéria, jelikož národní fiskálně-strukturální plány budou – jakožto součást reformovaného fiskálního rámce EU – zveřejněny až v prosinci 2024. Tyto plány budou obsahovat fiskální strategie od roku 2025.

Při hodnocení předpokladů o budoucím vývoji se vychází z aktuálních prognóz Evropské komise pro roky 2024–2025 a vyhodnocení dlouhodobých rizik pro udržitelnost dluhu. Toto hodnocení zahrnuje zejména výhled rozpočtového salda a poměru dluhu k HDP na základě současné fiskální politiky. Důraz se také klade na dlouhodobá rizika týkající se udržitelnosti rozpočtových pozic a obecné směry konsolidace, zejména co se týče problematiky nefondových veřejných penzijních systémů v souvislosti s demografickými změnami a podmíněných závazků vládních institucí. Na rozdíl od předchozích zpráv nebude hodnocení zahrnovat střednědobé rozpočtové plány jednotlivých zemí, které jsou popisovány v každoročních konvergenčních programech. Je tomu tak proto, že podle nových fiskálních pravidel země představí své detailní střednědobé rozpočtové plány jako součást svých národních fiskálně-strukturálních plánů, které bude třeba předložit kolem 20. září 2024. Tyto plány musí obsahovat trajektorii čistých výdajů na období nejméně čtyř let a zároveň stručně představí fiskální strategie vlád od roku 2025.

Pokud jde o vývoj směnného kurzu, příslušná právní ustanovení i jejich uplatňování ze strany ECB popisuje rámeček 3.

Vedle účasti v ERM II a vývoje nominálních směnných kurzů vůči euru během referenčního období se také v krátkosti posuzují ukazatele svědčící o udržitelnosti stávající úrovně kurzu. Udržitelnost se posuzuje podle vývoje reálných efektivních kurzů a také běžného, kapitálového a finančního účtu platební bilance. Hodnotí se také vývoj hrubého zahraničního dluhu a čisté investiční pozice země vůči zahraničí za delší období. V části věnované vývoji směnných kurzů je dále posuzována míra integrace země s eurozónou, a to jak integrace zahraničního obchodu (vývoz a dovoz), tak finanční integrace. Část věnovaná vývoji směnného kurzu dále v relevantních případech uvádí, zda hodnocená země obdržela během dvouletého referenčního období od centrální banky pomoc v oblasti likvidity nebo podpory platební bilance. Je zde zahrnuta skutečně poskytnutá i preventivní pomoc.

Pokud jde o vývoj dlouhodobých úrokových sazeb, jsou příslušná právní ustanovení i jejich uplatňování ze strany ECB popsána v rámečku 4.

Jak již bylo zmíněno výše, Smlouva výslovně odkazuje na „stálost konvergence“, kterou má odrážet úroveň dlouhodobých úrokových sazeb. Vývoj v referenčním období od června 2023 do května 2024 je proto porovnáván s vývojem dlouhodobých úrokových sazeb za posledních deset let (nebo za období, za které jsou údaje dostupné) a zkoumají se také hlavní faktory způsobující rozdíly oproti průměrným dlouhodobým úrokovým sazbám v eurozóně. Je možné, že průměrná dlouhodobá úroková sazba v eurozóně během referenčního období částečně odrážela vysoké rizikové prémie několika zemí eurozóny. Proto se pro srovnání používá také dlouhodobý výnos státních dluhopisů s ratingem AAA v eurozóně (tj. dlouhodobý výnos podle výnosové křivky zemí eurozóny s ratingem AAA). Pro účely této analýzy poskytuje zpráva také informace o velikosti a stupni rozvoje finančního trhu. Tyto informace vycházejí ze tří různých ukazatelů (nesplacených dluhových cenných papírů emitovaných podniky, kapitalizace akciového trhu a úvěrů MFI domácímu nefinančnímu soukromému sektoru), které se společně používají k měření velikosti finančních trhů.

V neposlední řadě čl. 140 odst. 1 Smlouvy vyžaduje, aby tato zpráva také přihlédla k několika dalším relevantním faktorům (viz rámeček 5). Dne 13. prosince 2011 vstoupil v platnost posílený rámec správy ekonomických záležitostí podle čl. 121 odst. 6 Smlouvy k zajištění užší koordinace hospodářských politik a trvalé konvergence hospodářské výkonnosti členských států EU. Rámeček 5 stručně shrnuje jednotlivá právní ustanovení a způsob, jímž jsou výše uvedené další faktory zohledněny v hodnocení konvergence, které provádí ECB.

2.2 Slučitelnost vnitrostátních právních předpisů se Smlouvami

2.2.1 Úvod

Čl. 140 odst. 1 Smlouvy ukládá ECB (a Evropské komisi) povinnost nejméně jednou za dva roky, nebo na žádost členského státu, na který se vztahuje výjimka, podat Radě zprávu o pokroku dosaženém členskými státy, na které se vztahuje výjimka, při plnění jejich závazků týkajících se uskutečňování hospodářské a měnové unie. Tyto zprávy musí zahrnovat hodnocení slučitelnosti vnitrostátních právních předpisů každého členského státu, na který se vztahuje výjimka, včetně statutu příslušné národní centrální banky, s články 130 a 131 Smlouvy a s příslušnými články Statutu. Tato povinnost, která vyplývá ze Smlouvy a která se týká členských států, na které se vztahuje výjimka, se též označuje jako „právní konvergence".

Při hodnocení právní konvergence se ECB neomezuje na provedení formálního hodnocení znění vnitrostátních právních předpisů, ale může také posoudit, zda provádění příslušných ustanovení odpovídá duchu Smluv a Statutu. Pro ECB jsou zejména důležité případné známky tlaku na rozhodovací orgány národní centrální banky kteréhokoli členského státu, což by bylo v rozporu s duchem Smlouvy, pokud jde o nezávislost centrálních bank.

Hladké a nepřetržité fungování rozhodovacích orgánů národních centrálních bank je z pohledu ECB též důležité. V této souvislosti jsou příslušné orgány členského státu především povinny přijmout nezbytná opatření, aby zajistily, že v případě uvolnění funkce člena rozhodovacího orgánu národní centrální banky dojde k včasnému jmenování nástupce.^[15]

Než ECB vydá kladné konečné hodnocení se závěrem, že vnitrostátní předpisy členského státu jsou slučitelné se Smlouvou a Statutem, bude pozorně sledovat celkový vývoj.

Členské státy, na které se vztahuje výjimka, a právní konvergence

Bulharsko, Česká republika, Maďarsko, Polsko, Rumunsko a Švédsko, jejichž vnitrostátní právní předpisy jsou v této zprávě hodnoceny, mají status členského státu, na který se vztahuje výjimka, tj. dosud nepřijaly euro. Švédsko obdrželo status členského státu, na který se vztahuje výjimka, na základě rozhodnutí Rady v květnu 1998.^[16] Pokud jde o ostatní členské státy, články 4^[17] a 5^[18] aktů o podmínkách přistoupení stanoví, že každý z těchto členských států se účastní hospodářské a měnové unie ode dne přistoupení jako členský stát, na který se vztahuje výjimka ve smyslu článku 139 Smlouvy.

Tato zpráva se nezabývá Dánskem, tj. členským státem se zvláštním postavením, který dosud nepřijal euro. Protokol (č. 16) o některých ustanoveních týkajících se Dánska, který je připojen ke Smlouvám, stanoví, že vzhledem k oznámení podanému Radě dánskou vládou dne 3. listopadu 1993 se na Dánsko vztahuje výjimka a že postup pro zrušení výjimky bude zahájen jen na žádost Dánska. Na Dánsko se vztahuje článek 130 Smlouvy, a tak Danmarks Nationalbank musí splňovat požadavky na nezávislost centrální banky. Konvergenční zpráva EMI z roku 1998 dospěla k závěru, že tento požadavek byl splněn. Vzhledem ke zvláštnímu postavení Dánska neproběhlo v případě Dánska od roku 1998 žádné hodnocení konvergence. Do doby, než Dánsko oznámí Radě, že hodlá přijmout euro, není třeba zajišťovat právní integraci Danmarks Nationalbank do Eurosystému ani upravovat dánské právní předpisy.

Cílem hodnocení právní konvergence je usnadnit Radě rozhodnutí o tom, které členské státy splňují své „závazky týkající se uskutečňování hospodářské a měnové unie“ (čl. 140 odst. 1 Smlouvy). V právní oblasti se tyto podmínky týkají zejména nezávislosti centrální banky a právní integrace národních centrálních bank do Eurosystému.

Struktura právního hodnocení

Právní hodnocení používá v zásadě stejný systém jako předchozí zprávy ECB a EMI o právní konvergenci.^[19]

Slučitelnost vnitrostátních právních předpisů se posuzuje s ohledem na právní předpisy, které byly přijaty před 27. březnem 2024.

2.2.2 Rozsah přizpůsobení

Oblasti, které je třeba přizpůsobit

S cílem určit oblasti, ve kterých je třeba vnitrostátní právní předpisy přizpůsobit, se posuzují tyto okruhy otázek:

• slučitelnost s ustanoveními o nezávislosti národních centrálních bank, členů rozhodovacích orgánů národních centrálních bank a guvernérů (článek 130 Smlouvy a články 7 a 14.2 Statutu),
• slučitelnost s ustanoveními o zachování mlčenlivosti (článek 37 Statutu),
• slučitelnost se zákazem měnového financování (článek 123 Smlouvy) a zákazem zvýhodněného přístupu (článek 124 Smlouvy),
• slučitelnost s požadavkem na jednotný způsob psaní názvu eura, který vyplývá z práva EU, a
• právní integrace národních centrálních bank do Eurosystému (zejména pokud jde o články 12.1 a 14.3 Statutu).

„Slučitelnost“ versus „harmonizace“

Článek 131 Smlouvy vyžaduje, aby vnitrostátní právní předpisy byly „slučitelné“ se Smlouvami a se Statutem; případný nesoulad proto musí být odstraněn. Nadřazenost Smluv a Statutu nad vnitrostátními právními předpisy ani povaha nesouladu nemají vliv na požadavek dodržovat tuto povinnost.

Požadavek, aby vnitrostátní právní předpisy byly „slučitelné“, neznamená, že Smlouva vyžaduje „harmonizaci“ statutů národních centrálních bank, ať už mezi sebou navzájem, nebo se Statutem. Odlišnosti na vnitrostátní úrovni mohou i nadále existovat za předpokladu, že nezasahují do pravomoci v měnových záležitostech neodvolatelně svěřené EU. Článek 14.4 Statutu umožňuje, aby národní centrální banky vykonávaly i jiné funkce než ty, které jsou uvedeny ve Statutu, pokud nejsou v rozporu s cíli a úkoly ESCB.^[20] Ustanovení statutu národní centrální banky, která výkon těchto dalších funkcí dovolují, jsou jasným příkladem okolností, za nichž mohou být rozdíly zachovány. Výraz „slučitelný“ spíše znamená, že vnitrostátní právní předpisy a statuty národních centrálních bank musí být upraveny tak, aby byl odstraněn nesoulad se Smlouvami a Statutem a aby byl zajištěn potřebný stupeň integrace národních centrálních bank do ESCB. Upravena by měla být zejména veškerá ustanovení, která porušují nezávislost národní centrální banky ve smyslu Smlouvy a která jsou v rozporu s úlohou národní centrální banky jako nedílné součásti ESCB. Není proto dostačující spoléhat se k dosažení slučitelnosti výhradně na nadřazenost práva EU nad vnitrostátními právními předpisy.

Povinnost podle článku 131 Smlouvy se týká pouze nesouladu s ustanoveními Smluv a Statutu. Vnitrostátní právní předpisy, které nejsou slučitelné se sekundárními právními předpisy EU, jež jsou relevantní pro oblasti posuzované v této konvergenční zprávě, by však s těmito sekundárními předpisy měly být uvedeny do souladu. Nadřazenost práva EU nemá na povinnost přizpůsobit vnitrostátní právní předpisy vliv. Tento obecný požadavek vyplývá nejen z článku 131 Smlouvy, ale také z judikatury Soudního dvora Evropské unie.^[21]

Smlouvy a Statut nestanoví způsob, jakým mají být vnitrostátní právní předpisy přizpůsobeny. Slučitelnosti tedy může být dosaženo odstraněním vnitrostátních právních předpisů, které jsou neslučitelné s právem EU, cestou odkazů na Smlouvy a Statut, nebo výjimečně začleněním ustanovení Smluv a Statutu s příslušným odkazem, přičemž je třeba zohlednit následující požadavky:

Obecně je třeba se vyhnout tomu, aby byla příslušná ustanovení práva Unie, která jsou přímo použitelná v právním řádu členského státu, reprodukována v témže znění.^[22] Reprodukce může vyvolat nejistotu jak ohledně právní povahy a původu příslušných ustanovení, tak ohledně data jejich vstupu v platnost. To by nebylo v souladu se zásadou jednotného uplatňování a výkladu práva Unie v celé Unii.^[23] Pokud navíc ustanovení vnitrostátního právního předpisu používá znění, které se liší od znění příslušného ustanovení práva Unie, vytváří vlastní normativní obsah. Podle čl. 2 odst. 1 Smlouvy brání výlučná pravomoc Unie v oblasti měnové politiky tomu, aby členské státy přijaly předpisy, které s ohledem na svůj cíl a obsah stanoví právní pravidla upravující používání eura jako jednotné měny, ledaže k tomu byly členské státy zmocněny.^[24] V této souvislosti se pojem „měnová politika“ neomezuje na její operativní provádění, které podle čl. 127 odst. 2 první odrážky Smlouvy představuje jeden ze základních úkolů Eurosystému. Má rovněž normativní rozměr, jehož cílem je zaručit status eura jakožto jednotné měny.^[25]

Za výjimečných okolností mohou být příslušná ustanovení práva Unie, která jsou přímo použitelná v právním řádu členského státu, reprodukována v témže znění v zájmu soudržnosti a s cílem zajistit srozumitelnost pro osoby, na něž se dotyčná ustanovení vztahují. Existují-li takové výjimečné okolnosti, které umožňují reprodukci přímo použitelných ustanovení práva Unie, měla by být ustanovení reprodukována přesně a jejich znění by nemělo být měněno.^[26] Kromě toho by měla být taková ustanovení reprodukována pouze v rozsahu odůvodněném výjimečnými okolnostmi. Takové výjimečné okolnosti však nejsou dány, pokud jsou přímo použitelná ustanovení práva Unie dostatečně soudržná a srozumitelná, a není tudíž nutné je ve vnitrostátním právu opakovat nebo je do něj promítnout.^[27] Pokud jsou přímo použitelná ustanovení práva Unie relevantní pouze proto, že souvisejí s oblastmi, které upravuje vnitrostátní právo, nemusí vnitrostátní právo na tato ustanovení odkazovat. Pokud je nezbytné ve vnitrostátním právu reprodukovat přímo použitelná ustanovení práva Unie z výše uvedených důvodů, je třeba tak učinit explicitně a upřesnit, že ustanovení vnitrostátního práva jsou buď „v souladu s“ příslušnými ustanoveními práva Unie, jsou-li taková ustanovení reprodukována výhradně s cílem uvést vnitrostátní právo do širšího kontextu, nebo že příslušná ustanovení práva Unie ustanoveními vnitrostátního práva „nejsou dotčena“, pokud vnitrostátní orgán vykonává zbytkové pravomoci, které jdou nad rámec pravomocí vykonávaných v rámci ESCB a Eurosystému.^[28]

Nástrojem k dosažení a udržení slučitelnosti vnitrostátních právních předpisů se Smlouvami a Statutem je dále povinnost orgánů EU a členských států konzultovat ECB k návrhům právních předpisů spadajících do oblasti její působnosti, obsažená v čl. 127 odst. 4 a čl. 282 odst. 5 Smlouvy a v článku 4 Statutu. Rozhodnutí Rady 98/415/ES ze dne 29. června 1998 o konzultacích vnitrostátních orgánů s Evropskou centrální bankou k návrhům právních předpisů^[29] výslovně vyžaduje, aby členské státy přijaly nezbytná opatření ke splnění této povinnosti.

2.2.3 Nezávislost národních centrálních bank

Pokud jde o nezávislost centrálních bank, bylo třeba vnitrostátní právní předpisy členských států, které do EU vstoupily v roce 2004, 2007 nebo 2013, upravit tak, aby odpovídaly příslušným ustanovením Smlouvy a Statutu a byly účinné k 1. květnu 2004, resp. k 1. lednu 2007 a k 1. červenci 2013.^[30] Švédsko bylo povinno provést nezbytné změny s účinností ke dni zřízení ESCB dne 1. června 1998.

Nezávislost centrální banky

V listopadu 1995 vypracoval EMI seznam znaků nezávislosti centrální banky (podrobně jsou popsány v konvergenční zprávě EMI z roku 1998), na jejichž základě se hodnotily tehdejší vnitrostátní právní předpisy členských států, zejména statuty národních centrálních bank. Koncepce nezávislosti centrální banky zahrnuje různé druhy nezávislosti, které musí být posuzovány odděleně: konkrétně jde o funkční, institucionální, osobní a finanční nezávislost. Během posledních let byly tyto aspekty nezávislosti centrální banky dále rozpracovány ve stanoviscích ECB. Hodnocení úrovně sbližování vnitrostátních právních předpisů členských států, na které se vztahuje výjimka, se Smlouvami a Statutem se na uvedených aspektech zakládá.

Funkční nezávislost

Nezávislost centrální banky není samoúčelná, je prostředkem k dosažení cíle, který by měl být jasně definován a který by měl být nadřazen jakýmkoli jiným cílům. Funkční nezávislost vyžaduje, aby prvořadý cíl každé národní centrální banky byl stanoven jasným a právně určitým způsobem a byl zcela v souladu s prvořadým cílem udržet cenovou stabilitu stanoveným Smlouvou. K tomu slouží nezbytné prostředky a nástroje, jimiž jsou národní centrální banky vybaveny v zájmu dosažení tohoto cíle, a to nezávisle na všech ostatních orgánech. Požadavek Smlouvy na nezávislost centrálních bank odráží všeobecně zastávaný názor, že prvořadý cíl udržovat cenovou stabilitu dokáže nejlépe zajistit zcela nezávislá instituce s přesně vymezeným mandátem. Nezávislost centrálních bank je plně slučitelná s odpovědností národních centrálních bank za svá rozhodnutí, což je důležitý aspekt pro zvýšení důvěry v jejich nezávislé postavení. Toto zahrnuje také transparentnost a dialog se třetími stranami.

Z hlediska časového horizontu ze Smlouvy jasně nevyplývá, odkdy musí národní centrální banky členských států, na které se vztahuje výjimka, plnit prvořadý cíl udržovat cenovou stabilitu stanovený v čl. 127 odst. 1 a čl. 282 odst. 2 Smlouvy a v článku 2 Statutu. V případě členských států, které do EU vstoupily po datu zavedení eura v EU, není jasné, zda má uvedený požadavek platit od data přistoupení, či od data přijetí eura v daném státě. Zatímco čl. 127 odst. 1 Smlouvy se členských států, na které se vztahuje výjimka, netýká (viz čl. 139 odst. 2 písm. c) Smlouvy), článek 2 Statutu se na tyto členské státy vztahuje (viz článek 42.1 Statutu). ECB zastává názor, že povinnost národních centrálních bank mít cenovou stabilitu jako prvořadý cíl je dána od 1. června 1998 v případě Švédska a od 1. května 2004, 1. ledna 2007 a 1. července 2013 v případě členských států, které vstoupily do EU k těmto datům. Vychází se při tom ze skutečnosti, že jedna z hlavních zásad EU, a sice cenová stabilita (článek 119 Smlouvy), platí rovněž pro členské státy, na které se vztahuje výjimka. Vychází se též z cíle Smlouvy, a sice že všechny členské státy mají usilovat o makroekonomickou konvergenci včetně cenové stability, k čemuž mají sloužit i pravidelné zprávy ECB a Evropské komise. Tento závěr je dále založen na samotné podstatě principu nezávislosti centrálních bank, který je opodstatněný pouze tehdy, má-li celkový cíl udržovat cenovou stabilitu přednost.

Hodnocení zemí v této zprávě je založeno na shora uvedených závěrech o tom, kdy národním centrálním bankám členských států, na které se vztahuje výjimka, vznikla povinnost mít cenovou stabilitu jako prvořadý cíl.

Institucionální nezávislost

Institucionální nezávislost je zakotvena v článku 130 Smlouvy a v článku 7 Statutu. Tyto dva články zakazují národním centrálním bankám a členům jejich rozhodovacích orgánů vyžadovat nebo přijímat pokyny od orgánů či institucí EU, od vlád členských států či od jakéhokoli jiného subjektu. Kromě toho zakazují orgánům, institucím a jiným subjektům EU, jakož i vládám členských států, aby se snažily ovlivňovat ty členy rozhodovacích orgánů národních centrálních bank, jejichž rozhodnutí mohou mít dopad na plnění úkolů národních centrálních bank, jež souvisejí s ESCB. Aby vnitrostátní právní předpisy odrážely článek 130 Smlouvy a článek 7 Statutu, měly by zohledňovat oba zákazy a neměly by zužovat oblast působnosti těchto ustanovení.^[31] Uznání takové nezávislosti centrálních bank nemá za následek jejich vynětí z právních pravidel ani z jakékoli formy legislativních zásahů.^[32]

Ať již je národní centrální banka státem vlastněným subjektem, zvláštním veřejnoprávním subjektem nebo jednoduše akciovou společností, existuje riziko, že její vlastník může z titulu svého vlastnictví uplatňovat vliv na rozhodování o úkolech souvisejících s ESCB.^[33] Takový vliv, ať už by byl vykonáván prostřednictvím akcionářských práv, nebo jinak, může mít dopad na nezávislost národní centrální banky, a měl by proto být zákonem omezen.

Právní rámec centrálního bankovnictví musí poskytovat stabilní a dlouhodobý základ pro fungování centrální banky. Časté změny institucionálního uspořádání národní centrální banky, které ovlivňují její organizační stabilitu a stabilitu jejího řízení, by mohly mít nepříznivý vliv na institucionální nezávislost této národní centrální banky.^[34]

Institucionální nezávislost by měla být respektována i v mimořádných situacích. Pouze v případě, že jsou splněny podmínky podle článku 347 Smlouvy, mohou být vnitrostátní orgány oprávněny dočasně a výjimečně vykonávat pravomoci, které spadají do výlučné pravomoci ESCB. Rozhodující dobou pro toto posouzení je okamžik, kdy je opatření přijato. Vzhledem k výjimečné povaze článku 347 Smlouvy by se členské státy měly zdržet přijímání preventivních právních předpisů, pokud nejsou splněny podmínky stanovené v článku 347 Smlouvy.^[35]

Zákaz udílení pokynů

Práva třetích osob udílet pokyny národním centrálním bankám, jejich rozhodovacím orgánům či jejich členům jsou neslučitelná se Smlouvou a Statutem, pokud jde o úkoly, které souvisejí s ESCB.

Jakákoli účast národní centrální banky na uplatňování opatření k posílení finanční stability musí být v souladu se Smlouvou, tj. národní centrální banky musí své funkce vykonávat způsobem, který je plně slučitelný s jejich funkční, institucionální a finanční nezávislostí, tak aby bylo zabezpečeno řádné provádění jejich úkolů podle Smlouvy a Statutu.^[36] Pokud vnitrostátní právní předpisy ukládají národní centrální bance funkce, které jdou nad rámec funkcí poradních, a vyžadují-li, aby převzala další úkoly, je třeba zajistit, aby tyto úkoly neovlivnily schopnost dané národní centrální banky vykonávat úkoly, které souvisejí s ESCB, a to z provozního a finančního hlediska.^[37] Navíc v případě účasti zástupců národních centrálních bank v kolektivních rozhodovacích orgánech dohledu nebo v jiných orgánech je třeba věnovat náležitou pozornost tomu, aby byly dány záruky, které zajišťují osobní nezávislost těchto členů rozhodovacích orgánů národních centrálních bank.^[38]

Zákaz schvalování či rušení rozhodnutí a pozastavování či odkládání jejich účinnosti

Práva třetích osob schvalovat či rušit rozhodnutí národních centrálních bank nebo pozastavovat či odkládat jejich účinnost jsou neslučitelná se Smlouvou a Statutem, pokud jde o úkoly související s ESCB.^[39]

Zákaz přezkoumávat právní důvody rozhodnutí

Právo jiných subjektů než nezávislých soudů přezkoumávat právní důvody rozhodnutí, jež se týkají plnění úkolů souvisejících s ESCB, je neslučitelné se Smlouvou a Statutem, protože plnění těchto úkolů nesmí být přehodnocováno na politické úrovni. Právo guvernéra národní centrální banky z právních důvodů pozastavit vykonatelnost rozhodnutí, které bylo přijato ESCB či rozhodovacím orgánem národní centrální banky, a poté je předložit politickému orgánu ke konečnému rozhodnutí by se rovnalo vyžadování pokynů od třetích osob.

Zákaz účasti v rozhodovacích orgánech národních centrálních bank s právem hlasovat

Se Smlouvou a Statutem je neslučitelné, aby se zástupci třetích stran účastnili v rozhodovacím orgánu národní centrální banky a měli při tom právo hlasovat o záležitostech, které se týkají úkolů, jež národní centrální banka vykonává v souvislosti s ESCB, a to i v případě, že tento hlas není rozhodující.^[40] Taková účast, a to i bez práva hlasovat, je neslučitelná se Smlouvou a Statutem, pokud zasahuje do plnění úkolů rozhodovacích orgánů souvisejících s ESCB nebo pokud ohrožuje dodržování režimu zachovávání mlčenlivosti platného v ESCB.^[41]

Zákaz předběžných konzultací k rozhodnutím národní centrální banky

Výslovná zákonná povinnost národní centrální banky předem konzultovat třetí osoby k rozhodnutí národní centrální banky poskytuje třetím osobám formální mechanismus k ovlivňování konečného rozhodnutí, a je tedy neslučitelná se Smlouvou a Statutem.

Dialog mezi národní centrální bankou a třetími osobami, a to i když se zakládá na zákonné povinnosti poskytovat informace a vyměňovat si stanoviska, je však se zásadou nezávislosti centrální banky slučitelný za předpokladu, že:

• nevede k porušování nezávislosti členů rozhodovacích orgánů národní centrální banky,
• je plně respektováno zvláštní postavení guvernérů jako členů rozhodovacích orgánů ECB a
• je splněna povinnost mlčenlivosti vyplývající ze Statutu.^[42]

Schválení jednání členů rozhodovacích orgánů národní centrální banky třetími osobami

Ustanovení právních předpisů týkající se schvalování jednání členů rozhodovacích orgánů národní centrální banky (např. v souvislosti s účetnictvím) třetími osobami (např. vládou) by měla dostatečně zaručovat, aby tato pravomoc neovlivňovala schopnost jednotlivých členů národní centrální banky nezávisle přijímat rozhodnutí ve vztahu k úkolům souvisejícím s ESCB (či provádět rozhodnutí přijatá na úrovni ESCB). Doporučuje se, aby do statutů národních centrálních bank bylo za tímto účelem zapracováno výslovné ustanovení.

Osobní nezávislost

Článek 130 Smlouvy a články 7 a 14.2 Statutu dále zabezpečují nezávislost centrální banky, pokud jde o guvernéry a členy rozhodovacích orgánů národní centrální banky. Guvernéři jsou členy Generální rady ECB a po přijetí eura v jejich členských státech se stávají členy Rady guvernérů. Guvernéry nelze považovat za zástupce členského státu, když vykonávají funkci členů Rady guvernérů nebo Generální rady ECB.^[43] Článek 14.2 Statutu stanoví, že statuty národních centrálních bank musí zejména stanovit, že funkční období guvernérů trvá nejméně pět let. Toto ustanovení guvernéry současně chrání před svévolným odvoláním z funkce tím, že stanoví, že guvernér může být z funkce odvolán pouze tehdy, přestane-li splňovat podmínky požadované k jejímu výkonu nebo se dopustí vážného pochybení. V takových případech umožňuje článek 14.2 Statutu podat žalobu k Soudnímu dvoru Evropské unie, který má pravomoc zrušit vnitrostátní rozhodnutí odvolat guvernéra z funkce.^[44] Pozastavení výkonu funkce guvernéra může fakticky znamenat jeho odvolání z funkce pro účely článku 14.2 Statutu.^[45] Statuty národních centrálních bank musí toto ustanovení splňovat níže uvedeným způsobem.

Článek 130 Smlouvy zakazuje vládám členských států a všem subjektům, aby ovlivňovaly členy rozhodovacích orgánů národních centrálních bank při plnění jejich úkolů. Členské státy se zejména nesmějí snažit členy rozhodovacích orgánů národních centrálních bank ovlivňovat prostřednictvím změn vnitrostátních právních předpisů, jež se dotýkají jejich odměňování; takové změny by měly být zásadně účinné až ve vztahu k budoucímu jmenování.^[46]

Minimální funkční období guvernéra

V souladu s článkem 14.2 Statutu musí statuty národních centrálních bank stanovit, že funkční období guvernéra trvá nejméně pět let. To nevylučuje delší funkční období, přičemž statut, který stanoví funkční období na dobu neurčitou, není třeba upravovat, jsou-li důvody pro odvolání guvernéra z funkce v souladu s důvody uvedenými v článku 14.2 Statutu. Kratší období nelze ospravedlnit, a to ani tehdy, pokud by bylo uplatněno pouze během přechodného období.^[47] V případě vnitrostátních právních předpisů, které stanoví věk pro povinný odchod do důchodu, je třeba zajistit, aby dosažením tohoto věku nedošlo k přerušení minimálního funkčního období zakotveného v článku 14.2 Statutu, jež má před požadavkem na povinný odchod do důchodu, vztahuje-li se na guvernéra, přednost.^[48] Dochází-li k novelizaci statutu národní centrální banky, měla by příslušná novela zaručit trvání funkčního období guvernéra a ostatních členů rozhodovacích orgánů, kteří se podílejí na plnění úkolů souvisejících s ESCB.^[49]

Důvody pro odvolání guvernéra z funkce

Statuty národních centrálních bank musí zajistit, aby guvernér nemohl být odvolán z jiných důvodů, než které jsou uvedeny v článku 14.2 Statutu. Požadavek stanovený v tomto článku má zabránit tomu, aby instituce zúčastněné na jmenování guvernéra, zejména příslušná vláda nebo parlament, mohly guvernéra svévolně odvolat. Ze statutů národních centrálních bank by měl být odstraněn jakýkoli nesoulad s důvody pro odvolání z funkce uvedenými v článku 14.2 Statutu nebo by v nich neměly být důvody pro odvolání z funkce upraveny vůbec (neboť článek 14.2 je přímo použitelný).^[50] Guvernéra nelze poté, co byl zvolen nebo jmenován, odvolat z funkce jinak než za podmínek uvedených v článku 14.2 Statutu, a to i v případě, kdy se ještě neujal své funkce. Jelikož jsou podmínky, za kterých může být guvernér odvolán z funkce, autonomními pojmy práva Unie, jejich uplatnění a výklad se neopírá o vnitrostátní kontext.^[51] Je tedy na Soudním dvoru Evropské unie, aby v souladu s pravomocemi jemu svěřenými podle druhého pododstavce článku 14.2 Statutu tyto pojmy vyložil.^[52]

Záruka trvání funkčního období a důvody pro odvolání členů rozhodovacích orgánů národních centrálních bank vyjma guvernéra, kteří se podílejí na plnění úkolů souvisejících s ESCB

Uplatňování stejných pravidel, která zaručují trvání funkčního období, a důvodů pro odvolání guvernéra z funkce i na ostatní členy rozhodovacích orgánů národních centrálních bank, kteří se podílejí na plnění úkolů souvisejících s ESCB, zajistí také osobní nezávislost těchto osob.^[53] Článek 130 Smlouvy a článek 7 Statutu odkazují na „členy rozhodovacích orgánů“ národních centrálních bank, a nikoli výslovně na guvernéra. To platí zejména v případě, kdy je guvernér v kolektivu členů se stejnými hlasovacími právy prvním mezi rovnými, nebo v případě, že se tito ostatní členové podílejí na plnění úkolů souvisejících s ESCB.

Právo na soudní přezkum

V zájmu omezení politicky motivovaného rozhodování při hodnocení důvodů pro odvolání z funkce musí mít guvernéři a ostatní členové rozhodovacích orgánů národních centrálních bank právo předložit jakékoliv rozhodnutí o jejich odvolání nezávislému soudu.

Článek 14.2 Statutu stanoví, že guvernér, který byl odvolán ze své funkce, může podat žalobu proti tomuto rozhodnutí k Soudnímu dvoru Evropské unie. Soudní dvůr Evropské unie má pravomoc zrušit vnitrostátní rozhodnutí o odvolání, pokud je shledán rozpor takového rozhodnutí s právem Unie.

Vnitrostátní právní předpisy by na základě článku 130 Smlouvy a článku 7 Statutu měly stanovit právo na přezkum rozhodnutí o odvolání členů rozhodovacích orgánů národních centrálních bank (vyjma guvernéra), kteří se podílejí na plnění úkolů souvisejících s ESCB, národními soudy.^[54] Toto právo může buď vyplývat z obecných právních předpisů, nebo může být upraveno ve zvláštním ustanovení. I když toto právo může existovat podle obecných právních předpisů, z důvodu právní jistoty by bylo vhodné toto právo na přezkum výslovně stanovit.

Ochrana proti střetům zájmů

Osobní nezávislost také vyžaduje, aby se zajistilo, že nedojde ke střetu zájmů mezi povinnostmi, které členové rozhodovacích orgánů národních centrálních bank podílející se na výkonu úkolů souvisejících s ESCB mají vůči příslušné národní centrální bance (a povinnostmi guvernérů i vůči ECB), a dalšími funkcemi, jež tito členové rozhodovacích orgánů vykonávají a jež by mohly ohrozit jejich osobní nezávislost.^[55] Členství v rozhodovacím orgánu, jenž se podílí na plnění úkolů souvisejících s ESCB, je v zásadě neslučitelné s výkonem jiných funkcí, které by mohly vést ke střetu zájmů. Členové rozhodovacích orgánů zejména nesmí zastávat funkci ani mít zájem, který by mohl ovlivnit jejich činnost, ať už prostřednictvím funkce ve výkonné či zákonodárné složce státu, nebo v regionální či místní samosprávě, nebo svou účastí v obchodní organizaci. Zvláštní pozornost by se měla věnovat tomu, aby se zabránilo případnému střetu zájmů v případě členů rozhodovacích orgánů, kteří nevykonávají výkonné funkce.

Finanční nezávislost

Celková nezávislost národní centrální banky by byla ohrožena, pokud by nemohla autonomně používat dostatečné finanční zdroje tak, aby mohla plnit svůj mandát, tj. plnit úkoly související s ESCB, jak jí to ukládá Smlouva a Statut.^[56]

Členské státy nesmějí své národní centrální banky přivést do situace, kdy by k plnění úkolů souvisejících s ESCB, resp. Eurosystémem neměly dostatečné finanční zdroje a dostatečný vlastní kapitál.^[57] Tak by tomu bylo například v případě, kdy by národní centrální bance bylo znemožněno vytvářet přiměřené finanční zdroje ve formě rezerv k vyrovnání ztrát, zejména těch, které vyplývají z operací měnové politiky, a dotyčný členský stát předem nezaručil, aby národní centrální banka disponovala finančními prostředky nezbytnými k tomu, aby byla schopna nést finanční zátěž vyplývající z výkonu funkce mimo působnost ESCB (jako jsou prostředky nezbytné k tomu, aby mohla vyplatit odškodnění vyplývající z režimu odpovědnosti za tuto funkci), přičemž by si zachovala schopnost účinně a nezávisle plnit své úkoly spadající do oblasti ESCB.^[58] Je třeba poznamenat, že článek 28.1 a článek 30.4 Statutu umožňují ECB vyzvat národní centrální banky k poskytnutí prostředků k navýšení základního kapitálu ECB a ke složení dalších devizových rezerv.^[59] Článek 33.2 Statutu kromě toho stanoví^[60], že zaznamená-li ECB ztrátu, kterou nelze plně vyrovnat ze všeobecného rezervního fondu, může Rada guvernérů ECB rozhodnout o vyrovnání zbývající ztráty z měnového příjmu příslušného účetního roku, a to poměrně až do výše částek přidělených národním centrálním bankám. Zásada finanční nezávislosti znamená, že plnění těchto ustanovení vyžaduje, aby národní centrální banka byla schopna nerušeně vykonávat své funkce.

Ze všech výše uvedených důvodů zahrnuje finanční nezávislost i požadavek, aby národní centrální banka byla vždy dostatečně kapitálově vybavena. Zejména je třeba vyhnout se situaci, kdy dlouhodobě výše vlastního kapitálu národní centrální banky nedosahuje úrovně jejího základního kapitálu nebo je dokonce záporná, včetně případů, kdy se ztráty převyšující úroveň základního kapitálu a rezervních fondů převádějí do příštích období.^[61] Každá taková situace může negativně ovlivnit schopnost národní centrální banky vykonávat úkoly související s ESCB. Navíc může mít tato situace vliv na důvěryhodnost měnové politiky Eurosystému. Proto dojde-li k poklesu vlastního kapitálu národní centrální banky pod úroveň jejího základního kapitálu nebo má-li její vlastní kapitál dokonce zápornou hodnotu, měl by dotčený členský stát národní centrální bance v přiměřené době poskytnout patřičný objem kapitálu, a to alespoň do výše základního kapitálu tak, aby se dosáhlo souladu se zásadou finanční nezávislosti. Ve vztahu k ECB uznala důležitost této otázky Rada, když přijala nařízení Rady (ES) č. 1009/2000 ze dne 8. května 2000 o zvýšení základního kapitálu Evropské centrální banky.^[62] Toto nařízení umožnilo Radě guvernérů ECB rozhodnout o skutečném zvýšení základního kapitálu ECB, aby byla zachována přiměřená výše základního kapitálu nutná k provádění operací ECB;^[63] národní centrální banky by měly být schopny požadavkům takového rozhodnutí ECB po finanční stránce vyhovět.

Koncept finanční nezávislosti by měl být hodnocen z hlediska toho, zda třetí osoba může vykonávat přímý nebo nepřímý vliv nejen na úkoly národní centrální banky, které souvisejí s ESCB, ale také na její schopnost vykonávat svůj mandát z hlediska finančního ve smyslu dostatečných finančních zdrojů. V této souvislosti jsou zejména důležité níže uvedené aspekty finanční nezávislosti.^[64] Jde o znaky finanční nezávislosti, u kterých se nejvíce projevuje zranitelnost národních centrálních bank vůči vnějším vlivům.

Stanovení rozpočtu

Má-li třetí osoba pravomoc stanovovat nebo ovlivňovat rozpočet národní centrální banky, je to neslučitelné s finanční nezávislostí, ledaže by zákon obsahoval ustanovení, které by zaručovalo, že touto pravomocí nejsou dotčeny finanční prostředky nezbytné pro plnění úkolů národní centrální banky, které souvisejí s ESCB.^[65]

Účetní pravidla

Účetnictví by mělo být vedeno buď podle všeobecných účetních pravidel, nebo podle pravidel, která určí rozhodovací orgány národní centrální banky. Jsou-li místo toho tato pravidla stanovena třetími osobami, musí zohledňovat alespoň to, co navrhovaly rozhodovací orgány národní centrální banky.

Roční účetní závěrka by měla být schvalována rozhodovacími orgány národní centrální banky ve spolupráci s nezávislými auditory a může podléhat následnému schválení třetími osobami (např. vládou nebo parlamentem). O výpočtu zisku by rozhodovací orgány národní centrální banky měly mít možnost rozhodovat nezávisle a odborně.

V případě, že činnost národní centrální banky podléhá kontrole státního kontrolního úřadu nebo podobného orgánu pověřeného kontrolou vynakládání veřejných financí, měl by být rozsah kontroly právní úpravou jasně vymezen^[66] a neměla by jí být dotčena činnost nezávislých externích auditorů národní centrální banky^[67], přičemž v souladu se zásadou institucionální nezávislosti by tato kontrola měla dále respektovat zákaz udílení pokynů národní centrální bance a jejím rozhodovacím orgánům a neměla by zasahovat do úkolů národní centrální banky, které souvisejí s ESCB.^[68] Státní kontrola by měla být prováděna na nepolitickém, nezávislém a čistě odborném základě.^[69]

Rozdělení zisku, základní kapitál a finanční rezervy národních centrálních bank

Pokud jde o rozdělení zisku, může statut národní centrální banky stanovit, jak má být její zisk rozdělen. Pokud taková ustanovení neexistují, měly by o rozdělení zisku na základě odborného uvážení rozhodovat rozhodovací orgány národní centrální banky, a nikoliv třetí osoby na základě vlastního uvážení, ledaže by existovalo výslovné ustanovení, které by zaručovalo, že tím nejsou dotčeny finanční prostředky potřebné pro plnění úkolů národní centrální banky, jež souvisejí s ESCB.^[70]

Zisk může být odveden do státního rozpočtu až po uhrazení případných ztrát z předchozích období a po vytvoření finančních rezerv, které se považují za nezbytné k zajištění reálné hodnoty kapitálu a aktiv národní centrální banky.^[71] Dočasná legislativní opatření nebo legislativní opatření přijatá ad hoc, kterými se národním centrálním bankám dávají pokyny ohledně rozdělení jejich zisků, nejsou přípustná.^[72] Zásadu finanční nezávislosti by podobně narušovalo zdanění nerealizovaných kapitálových zisků národní centrální banky.^[73]

Členský stát nesmí národní centrální bance uložit, aby snížila svůj základní kapitál bez předchozího souhlasu svých rozhodovacích orgánů, což má zajistit, že tato banka bude mít dostatečné finanční prostředky k plnění mandátu člena ESCB podle čl. 127 odst. 2 Smlouvy a podle Statutu. Ze stejného důvodu by každá změna pravidel o rozdělování zisku národní centrální banky měla být iniciována a mělo by o ní být rozhodováno pouze v úzké spolupráci s příslušnou národní centrální bankou, která má nejlepší předpoklady k posouzení požadované úrovně svého rezervního kapitálu.^[74] Pokud jde o finanční rezervy nebo prostředky na krytí nečekaných výloh, musí mít národní centrální banky možnost nezávisle vytvářet finanční rezervy k zajištění reálné hodnoty svého kapitálu a aktiv. Členské státy též nesmějí národním centrálním bankám bránit v doplňování rezervního kapitálu na úroveň, která je pro člena ESCB nezbytná k plnění jeho úkolů.^[75]

Finanční odpovědnost za orgány dohledu

Ve většině členských států jsou orgány finančního dohledu začleněny do národní centrální banky. To nepředstavuje problém, pokud tyto orgány podléhají nezávislému rozhodování národní centrální banky. Jestliže však mohou tyto orgány dohledu na základě právní úpravy rozhodovat samostatně, je důležité zajistit, aby jimi přijatá rozhodnutí neohrozila finance národní centrální banky jako celku. V těchto případech by vnitrostátní právní předpisy měly umožnit, aby národní centrální banky měly konečnou kontrolu nad veškerými rozhodnutími orgánů dohledu, která by mohla ovlivnit nezávislost národní centrální banky, zejména její finanční nezávislost.^[76]

Autonomie v otázkách zaměstnávání

Členské státy nesmějí omezovat způsobilost národní centrální banky zaměstnávat a udržovat si kvalifikované zaměstnance potřebné k tomu, aby národní centrální banka mohla samostatně vykonávat úkoly, které jí byly svěřeny Smlouvou a Statutem.^[77] Národní centrální banka rovněž nesmí být přivedena do situace, kdy by měla omezenou kontrolu nad svými zaměstnanci nebo by nad nimi neměla žádnou kontrolu, anebo kdy by vláda členského státu měla možnost ovlivňovat její politiku v otázkách zaměstnávání.^[78] O všech změnách právních předpisů, které se týkají odměňování členů rozhodovacích orgánů národní centrální banky a jejích zaměstnanců, by se mělo rozhodovat v úzké a účinné spolupráci s národní centrální bankou^[79] při zohlednění jejího stanoviska s cílem zajistit, aby byla tato národní centrální banka trvale schopna nezávisle vykonávat své úkoly.^[80] Autonomie v otázkách zaměstnávání zahrnuje i záležitosti týkající se důchodů zaměstnanců. Změny, které vedou ke snížení odměn zaměstnanců národní centrální banky, by neměly zasahovat do pravomoci dané národní centrální banky spravovat vlastní finanční zdroje včetně peněžních prostředků, které má k dispozici v důsledku snížení platů, jež vyplácí.^[81]

Vlastnictví a majetková práva

Práva třetích osob zasahovat do majetku národní centrální banky nebo ve vztahu k tomuto majetku udílet národní centrální bance pokyny jsou neslučitelná se zásadou finanční nezávislosti.

2.2.4 Zachovávání mlčenlivosti

Povinnost zachovávat služební tajemství, která je zaměstnancům ECB a národních centrálních bank, jakož i členům řídicích orgánů ECB a národních centrálních bank uložena článkem 37 Statutu, může být podnětem k přijetí podobných ustanovení ve statutech národních centrálních bank nebo v právních předpisech členských států. Zásada nadřazenosti práva Unie a předpisů přijatých na jeho základě také znamená, že vnitrostátní právní předpisy o přístupu třetích osob k dokumentům by měly být v souladu s příslušnými ustanoveními práva Unie, včetně článku 37 Statutu, a nesmějí vést k porušování režimu zachovávání mlčenlivosti platného v rámci ESCB.^[82] Přístup státního kontrolního úřadu či podobného orgánu k důvěrným informacím a dokumentům národní centrální banky musí být omezen na to, co je nezbytné k plnění právními předpisy stanovených úkolů orgánu, který získá informace, a nesmí jím být dotčena nezávislost ESCB ani režim zachovávání mlčenlivosti platný v rámci ESCB, kterému podléhají členové rozhodovacích orgánů a zaměstnanci národní centrální banky.^[83] Národní centrální banky by měly zajistit, aby tyto orgány chránily důvěrnost jim zpřístupněných informací a dokumentů na úrovni ochrany, kterou zajišťují dané národní centrální banky.

2.2.5 Zákaz měnového financování a zvýhodněného přístupu

Pokud jde o zákaz měnového financování a zvýhodněného přístupu, bylo třeba vnitrostátní právní předpisy členských států, které do EU vstoupily v roce 2004, 2007 nebo 2013, upravit tak, aby odpovídaly příslušným ustanovením Smlouvy a Statutu a byly účinné k 1. květnu 2004, resp. k 1. lednu 2007 a 1. červenci 2013. Švédsko bylo povinno provést nezbytné změny s účinností k 1. lednu 1995.

Zákaz měnového financování

Čl. 123 odst. 1 Smlouvy zakazuje ECB i národním centrálním bankám poskytovat možnost přečerpání zůstatku bankovních účtů nebo jakýkoli jiný typ úvěru orgánům, institucím nebo jiným subjektům EU, ústředním vládám, regionálním nebo místním orgánům nebo jiným veřejnoprávním orgánům, jiným veřejnoprávním subjektům nebo veřejným podnikům členských států.

Rovněž zakazuje přímý nákup jejich dluhových nástrojů ECB nebo národními centrálními bankami. Smlouva obsahuje jednu výjimku z tohoto zákazu měnového financování; nepoužije se na úvěrové instituce ve veřejném vlastnictví, kterým musí být v souvislosti s poskytováním peněžních prostředků centrálními bankami poskytováno stejné zacházení jako soukromým úvěrovým institucím (čl. 123 odst. 2 Smlouvy). Přesný rozsah uplatnění zákazu měnového financování je dále vyjasněn v nařízení Rady (ES) č. 3603/93 ze dne 13. prosince 1993, kterým se upřesňují definice pro použití zákazů uvedených v článcích 104 a 104b odst. 1 Smlouvy^[84], podle kterého tento zákaz zahrnuje veškeré financování závazků veřejného sektoru vůči třetím osobám.

Zákaz měnového financování má za cíl přimět členské státy, aby dodržovaly zdravou rozpočtovou politiku, a to tak, že zamezí tomu, aby měnové financování schodků veřejných financí (nebo zvýhodněný přístup veřejnoprávních orgánů k finančním trhům) vedly k nadměrnému zadlužení nebo k nadměrně vysokým schodkům členských států.^[85] Aby se zajistilo důsledné uplatňování uvedeného zákazu, musí být tento zákaz, z něhož existují pouze omezené výjimky uvedené v čl. 123 odst. 2 Smlouvy a v nařízení (ES) č. 3603/93, široce vykládán. I když se v čl. 123 odst. 1 Smlouvy výslovně hovoří o „úvěru“, tj. s povinností splatit poskytnuté peněžní prostředky, vztahuje se uvedený zákaz a fortiori na jiné formy financování, tj. bez povinnosti poskytnuté peněžní prostředky splatit.

Obecný přístup ECB, pokud jde o slučitelnost vnitrostátních právních předpisů s tímto zákazem, se formoval především v rámci konzultací k návrhům vnitrostátních právních předpisů, o které ECB požádaly členské státy podle čl. 127 odst. 4 a čl. 282 odst. 5 Smlouvy.^[86]

Vnitrostátní právní předpisy týkající se rozsahu zákazu měnového financování

Vnitrostátní právní předpisy nesmějí zužovat rozsah zákazu měnového financování ani rozšiřovat rámec výjimek stanovených právem EU. Například vnitrostátní právní předpisy, na jejichž základě má národní centrální banka financovat finanční závazky členského státu vůči mezinárodním finančním institucím nebo třetím zemím, jsou v zásadě neslučitelné se zákazem měnového financování. Výjimku stanoví nařízení (ES) č. 3603/93, které umožňuje, aby národní centrální banky financovaly závazky veřejného sektoru vůči MMF za předpokladu, že to vede k zahraničním pohledávkám, jež nesou všechny znaky rezervních aktiv.^[87] Relevantní charakteristiky, které určují, zda mají dané pohledávky povahu rezervních aktiv, se týkají jejich dostupnosti na požádání za účelem uspokojení potřeb financování platební bilance a dalších souvisejících účelů, což znamená, že musí být zajištěna úvěrová kvalita a likvidita pohledávek.^[88]

Vnitrostátní právní předpisy, kterými se svěřují úkoly národním centrálním bankám

Vnitrostátní právní předpisy, kterými se svěřují úkoly národním centrálním bankám, nesmějí vést k financování závazků veřejného sektoru vůči třetím osobám. V souladu s článkem 14.4 Statutu mohou národní centrální banky vykonávat i jiné funkce než ty, jež jsou uvedeny ve Statutu, pokud Rada guvernérů nerozhodne, že tyto funkce jsou v rozporu s cíli a úkoly ESCB. Pokud členský stát takovou funkci své národní centrální bance svěří, vykonává národní centrální banka tuto funkci na vlastní odpovědnost a na vlastní účet. Při vymezování odpovědnosti národní centrální banky v souvislosti s touto funkcí jsou však členské státy povinny dodržovat své povinnosti vyplývající z práva Unie, a zejména z čl. 123 odst. 1 Smlouvy.^[89]

Ustanovení čl. 1 odst. 1 písm. b) nařízení Rady (ES) č. 3603/93 definuje pojem „jiný typ úvěru“ pro účely článku 123 Smlouvy mimo jiné jako jakékoliv financování závazků veřejného sektoru vůči třetím osobám. Dotčená národní centrální banka proto nesmí převzít závazky vůči třetím osobám, které by případně mohly příslušet veřejnému sektoru. Dotčená národní centrální banka tak nesmí financovat již existující závazky vůči třetím osobám, které přísluší jiným veřejným orgánům nebo veřejnoprávním subjektům, a skutečné financování závazků vůči třetím osobám dotčenou národní centrální bankou nesmí mít přímý původ v opatřeních přijatých jinými veřejnými orgány či veřejnoprávními subjekty nebo v politických rozhodnutích jimi učiněných.^[90]

Předčasné rozdělení zisku centrální banky

Vnitrostátní právní předpisy nesmějí vyžadovat rozdělení zisků centrální banky, které nebyly plně realizovány, zaúčtovány a auditovány. Dodržení zákazu měnového financování vyžaduje, aby částka, která se podle příslušných pravidel o rozdělování zisku odvádí do státního rozpočtu, nebyla hrazena, a to ani zčásti, z rezervního kapitálu národní centrální banky. Pravidla o rozdělování zisku by se proto rezervního kapitálu národní centrální banky neměla dotýkat. Navíc, dochází-li k převodu aktiv národní centrální banky na stát, musí být tato aktiva uhrazena v tržní hodnotě a převod by se měl uskutečnit současně s úhradou.^[91]

Podobně není dovolen zásah do vykonávání ostatních úkolů Eurosystému, např. správy devizových rezerv, v podobě zdanění teoretických a nerealizovaných kapitálových zisků, jelikož by to představovalo formu úvěrování veřejného sektoru centrální bankou prostřednictvím předčasného rozdělení budoucích a nejistých zisků.^[92]

Převzetí závazků veřejného sektoru

Vnitrostátní právní předpisy, na základě kterých je národní centrální banka povinna převzít závazky dříve samostatného veřejného subjektu v důsledku vnitrostátní reorganizace některých úkolů a povinností (např. v souvislosti s převodem některých úkolů v oblasti dohledu, jež dříve vykonával stát nebo nezávislé veřejné orgány či subjekty, na národní centrální banku), by byly neslučitelné se zákazem měnového financování, pokud by tato národní centrální banka nebyla plně chráněna před jakýmikoli finančními závazky, které vyplývají z dřívější činnosti tohoto subjektu.^[93]

Vnitrostátní právní předpisy, podle nichž národní centrální banka nese odpovědnost z titulu výkonu úkolu, který jí byl svěřen na základě vnitrostátního práva, by vedly k převzetí existujícího závazku vůči třetím osobám a byly neslučitelné se zákazem měnového financování, ledaže by náhrada škody třetím osobám, jež utrpěly újmu, byla důsledkem jednání uvedené centrální banky, tj. z důvodu, že národní centrální banka nedodržela pravidla, kterými se v tomto rámci měla řídit.^[94] Kromě toho v případě úkolů, které vyžadují provedení velmi složitých a naléhavých opatření, jako jsou opatření týkající se reorganizace nebo řešení krize bank, by vnitrostátní právní předpisy, podle nichž národní centrální banka nese odpovědnost z titulu výkonu těchto úkolů, zakládaly skutečné financování závazků vůči třetím osobám, pokud by odpovědnost národní centrální banky nebyla omezena na závažná porušení pravidel, která se na ni v tomto rámci vztahují.^[95]

Finanční podpora pro úvěrové nebo finanční instituce

Vnitrostátní právní předpisy, které umožňují, aby národní centrální banka financovala – byť nezávisle a na základě vlastního uvážení – insolventní úvěrové či jiné finanční instituce, jsou neslučitelné se zákazem měnového financování.

Stejně tak by tomu bylo v případě poskytnutí finančních prostředků Eurosystémem úvěrové instituci, která byla rekapitalizována za účelem obnovení její platební schopnosti cestou přímého umístění dluhových nástrojů vydaných státem za situace, kdy neexistují alternativní tržní zdroje financování (dále jen „rekapitalizační dluhopisy“) a kdy mají být tyto dluhopisy použity jako zajištění. V takovém případě, kdy je úvěrová instituce rekapitalizována státem prostřednictvím přímého umístění rekapitalizačních dluhopisů, by následné užití těchto dluhopisů jako zajištění při operacích centrální banky na podporu likvidity vyvolávalo obavy ohledně měnového financování.^[96] Nouzová pomoc v oblasti likvidity, kterou národní centrální banka nezávisle a na základě vlastního uvážení poskytuje solventní úvěrové instituci na základě zajištění v podobě státní záruky, musí splňovat tyto podmínky: i) musí být zajištěno, že úvěr, který národní centrální banka poskytuje, je splatný v co nejkratší době; ii) musí být ohroženy aspekty systémové stability; iii) nesmí existovat pochybnosti o právní platnosti a vymahatelnosti státní záruky podle příslušného vnitrostátního práva a iv) nesmí existovat pochybnosti o ekonomické přiměřenosti státní záruky, která by měla pokrývat jak jistinu úvěrů, tak úroky z nich.^[97]

Finanční podpora fondů pro řešení krizí nebo mechanismů financování k řešení krizí a systémů pojištění vkladů a odškodnění investorů

Se zákazem měnového financování je neslučitelné, financuje-li národní centrální banka fond pro řešení krizí nebo fond pojištění vkladů, které se považují za „veřejnoprávní subjekty“ ve smyslu čl. 123 odst. 1 Smlouvy. Subjekt je „veřejnoprávním subjektem“, pokud má všechny tyto charakteristické znaky: a) je založen za zvláštním účelem spočívajícím v uspokojování potřeb veřejného zájmu, který nemá průmyslovou nebo obchodní povahu; b) má právní subjektivitu a c) je úzce závislý na subjektech veřejného sektoru uvedených v čl. 123 odst. 1 Smlouvy. Úzká závislost na těchto subjektech veřejného sektoru se předpokládá, je-li subjekt financován z převážné části těmito subjekty, nebo podléhá jejich řídícímu dohledu, nebo je v jeho správním, řídícím nebo dozorčím orgánu více než polovina členů jmenována těmito subjekty.^[98]

Financování fondů pro řešení krizí nebo mechanismů financování k řešení krizí není v souladu se zákazem měnového financování, a to i když financování není poskytováno „veřejnoprávnímu subjektu“.^[99] Jedná-li národní centrální banka jako orgán pro řešení krizí, neměla by za žádných okolností přebírat či financovat jakékoli závazky překlenovací instituce nebo subjektu pro správu aktiv.^[100] Vnitrostátní právní předpisy by proto měly jasně stanovit, že národní centrální banka nepřevezme ani nebude financovat žádné závazky těchto subjektů.^[101]

Směrnice o systémech pojištění vkladů^[102] a směrnice o systémech pro odškodnění investorů^[103] stanoví, že náklady financování systémů pojištění vkladů a systémů pro odškodnění investorů musí nést samotné úvěrové instituce, resp. investiční podniky. s výjimkou případů, kdy se jedná o financování „veřejnoprávního subjektu, by byly vnitrostátní právní předpisy, na jejichž základě má národní centrální banka financovat vnitrostátní systém pojištění vkladů pro úvěrové instituce nebo vnitrostátní systém pro odškodnění investorů pro investiční podniky, se zákazem měnového financování slučitelné, jen pokud by takové financování mělo krátkodobý charakter, řešily by se jím naléhavé situace, byly by ohroženy aspekty systémové stability a rozhodování by bylo v pravomoci národní centrální banky.^[104] Podpora poskytovaná centrální bankou systémům pojištění vkladů by především neměla být systematickým „předfinancováváním“ těchto systémů.^[105]

Funkce fiskálního agenta

Článek 21.2 Statutu stanoví, že „ECB a národní centrální banky mohou působit … jako fiskální agenti“ pro „orgány, instituce nebo jiné subjekty Unie, ústřední vlády, regionální, místní nebo jiné veřejné orgány, jiné veřejnoprávní subjekty nebo veřejné podniky členských států“. Účelem článku 21.2 Statutu je vyjasnit, že po převedení pravomocí v oblasti měnové politiky na Eurosystém mohou národní centrální banky pokračovat v poskytování služby fiskálního agenta, kterou centrální banky tradičně poskytují vládám a jiným veřejným subjektům, aniž by tím porušovaly zákaz měnového financování. Nařízení (ES) č. 3603/93 kromě toho stanoví několik výslovných a úzce vymezených výjimek ze zákazu měnového financování, které se týkají funkce fiskálního agenta: i) vnitrodenní úvěry veřejnému sektoru jsou povoleny, pokud jsou omezeny na příslušný den a nelze je prodlužovat^[106]; ii) připsání šeků vystavených třetími osobami na účet veřejného sektoru předtím, než byly odepsány z účtu banky, na kterou je šek vystaven, je povoleno, uběhla-li od přijetí šeku stanovená lhůta, jež odpovídá obvyklé lhůtě pro inkaso šeků příslušnou centrální bankou, za podmínky, že případné prodlení mezi přijetím šeku a jeho zúčtováním je výjimečné, že jde o malou částku a že se v krátké době vyrovná^[107]; a iii) držba mincí vydaných veřejným sektorem na jeho vlastní účet je povolena, je-li hodnota těchto mincí nižší než 10 % mincí v oběhu.^[108]

Vnitrostátní právní předpisy upravující funkci fiskálního agenta by měly být obecně v souladu s právem EU, a zejména pak se zákazem měnového financování.^[109] Vzhledem k tomu, že článek 21.2 Statutu výslovně uznává poskytování služeb fiskálního agenta, které představuje legitimní funkci, již tradičně vykonávají národní centrální banky, je poskytování služeb fiskálního agenta ze strany centrálních bank v souladu se zákazem měnového financování, pokud tyto služby nepřekračují rozsah funkce fiskálního agenta a nepředstavují financování povinností veřejného sektoru vůči třetím osobám ze strany centrální banky ani úvěrování veřejného sektoru ze strany centrální banky mimo úzce vymezené výjimky uvedené v nařízení (ES) č. 3603/93.^[110] Vnitrostátní právní předpisy, které umožňují národní centrální bance spravovat vládní vklady a vést vládní účty, nepředstavují z hlediska souladu se zákazem měnového financování problém, pokud takové předpisy neumožňují poskytnutí úvěru, včetně jednodenního přečerpání účtů. Obavy ohledně souladu se zákazem měnového financování by však vznikly, pokud by například vnitrostátní právní předpisy umožňovaly, aby byly vklady nebo zůstatky běžných účtů úročeny nad úrovní tržních sazeb a ne na této úrovni nebo pod ní. Úročení v rozsahu, který přesahuje tržní sazbu, fakticky představuje úvěr, což je v rozporu s cílem zákazu měnového financování, a mohlo by proto tento cíl narušit. Je zásadní, aby veškeré úročení účtu odráželo tržní parametry, přičemž je zvlášť důležité, aby sazby, jimiž jsou vklady úročeny, odpovídaly splatnosti těchto vkladů.^[111] Kromě toho bezúplatné poskytování služeb fiskálního agenta ze strany národní centrální banky nezakládá obavy ohledně měnového financování, pokud se jedná o základní služby fiskálního agenta.^[112]

Zákaz zvýhodněného přístupu

Podle článku 124 Smlouvy se „zakazují (…) jakákoli opatření, která nejsou odůvodněna veřejným dohledem a která umožňují orgánům, institucím nebo jiným subjektům Unie, ústředním vládám, regionálním nebo místním orgánům nebo jiným veřejným orgánům, jiným veřejnoprávním subjektům nebo veřejným podnikům členských států zvýhodněný přístup k finančním institucím“. Tak jako v případě zákazu měnového financování má i zákaz zvýhodněného přístupu za cíl přimět členské státy, aby dodržovaly zdravou rozpočtovou politiku, a to tak, že zamezí tomu, aby (měnové financování schodků veřejných financí nebo) zvýhodněný přístup veřejnoprávních orgánů k finančním trhům vedly k nadměrnému zadlužení nebo k nadměrně vysokým schodkům členských států.^[113]

Podle čl. 1 odst. 1 nařízení Rady (ES) č. 3604/93^[114] se zvýhodněným přístupem rozumí každý právní nebo správní předpis nebo jiný právně závazný akt přijatý při výkonu veřejné moci, který: a) zavazuje finanční instituce nabývat nebo držet závazky orgánů nebo institucí EU, ústředních vlád, regionálních nebo místních orgánů nebo jiných veřejných orgánů, jiných veřejnoprávních orgánů nebo veřejných podniků členských států, nebo b) poskytuje daňové výhody, jichž mohou využívat pouze finanční instituce, nebo finanční výhody, které nejsou v souladu se zásadami tržního hospodářství, aby tak podpořil nabývání nebo držbu takových závazků těmito institucemi.

Jako veřejné orgány nesmí národní centrální banky přijímat opatření, která veřejnému sektoru umožňují zvýhodněný přístup k finančním institucím, nejsou-li odůvodněna veřejným dohledem. Pravidla pro mobilizaci dluhových nástrojů nebo pro jejich poskytování do zástavy, která národní centrální banky stanoví, nesmí sloužit k obcházení zákazu zvýhodněného přístupu.^[115] Právní předpisy členských států v této oblasti nesmí takový zvýhodněný přístup zakládat.

Podle článku 2 nařízení (ES) č. 3604/93 se „odůvodněním veřejným dohledem“ rozumějí důvody, z nichž vycházejí vnitrostátní právní a správní předpisy, které byly přijaty na základě práva EU nebo s ním jsou v souladu a jejichž účelem je podpořit spolehlivost finančních institucí, a tím posílit stabilitu finančního systému jako celku a ochranu klientů těchto institucí. Cílem veřejného dohledu je zajistit solventnost bank ve vztahu k jejich vkladatelům.^[116] V oblasti obezřetnostního dohledu stanoví sekundární právní předpisy EU celou řadu požadavků s cílem zajistit spolehlivost úvěrových institucí.^[117] „Úvěrová instituce“ je definována jako podnik, jehož činnost spočívá v přijímání vkladů nebo jiných splatných peněžních prostředků od veřejnosti a poskytování úvěrů na vlastní účet.^[118] Úvěrové instituce, běžně označované jako „banky“ potřebují k tomu, aby mohly poskytovat služby, povolení příslušného orgánu členského státu.^[119]

Ačkoli by minimální rezervy mohly být považovány za součást obezřetnostních požadavků, jsou součástí operačního rámce národní centrální banky a ve většině ekonomik včetně eurozóny slouží jako nástroj měnové politiky.^[120] V této souvislosti se v odstavci 2 přílohy I obecných zásad ECB/2014/60^[121] uvádí, že hlavními cíli systému minimálních rezerv Eurosystému jsou stabilizace úrokových sazeb na peněžním trhu a vytváření (nebo zvyšování) nedostatku strukturální likvidity.^[122] ECB vyžaduje, aby úvěrové instituce usazené v eurozóně udržovaly na účtu u své národní centrální banky povinné minimální rezervy (ve formě vkladů).^[123]

Tato zpráva se zaměřuje na slučitelnost vnitrostátních právních předpisů nebo pravidel přijatých národními centrálními bankami a statutů těchto bank se zákazem zvýhodněného přístupu, který stanoví Smlouva. Touto zprávou však není dotčeno hodnocení, zda právní a správní předpisy či pravidla členských států neslouží pod záminkou veřejného dohledu k obcházení zákazu zvýhodněného přístupu. Takové hodnocení je nad rámec této zprávy.

2.2.6 Jednotný způsob psaní eura

Čl. 3 odst. 4 Smlouvy o Evropské unii stanoví, že „Unie vytváří hospodářskou a měnovou unii, jejíž měnou je euro“. V textech Smluv ve všech úředních jazycích, které používají latinskou abecedu, je euro v prvním pádě jednotného čísla konzistentně vyjádřeno jako „euro“. V textu psaném řeckou abecedou se euro píše jako „ευρώ“ a v cyrilici se euro píše jako „евро“.^[124] V souladu s tím z nařízení Rady (ES) č. 974/98 ze dne 3. května 1998 o zavedení eura^[125] jasně vyplývá, že název jednotné měny musí být stejný ve všech úředních jazycích EU s přihlédnutím k existenci různých abeced. Smlouvy tedy vyžadují, aby se slovo „euro“ psalo v prvním pádě jednotného čísla ve všech právních předpisech EU a ve všech vnitrostátních právních předpisech stejným způsobem s přihlédnutím k existenci různých abeced.

Vzhledem k výlučné pravomoci EU určit název jednotné měny jsou veškeré odchylky od tohoto pravidla neslučitelné se Smlouvami a měly by být odstraněny.^[126] Tato zásada platí pro všechny vnitrostátní právní předpisy, avšak hodnocení obsažené v kapitolách věnovaných jednotlivým zemím se soustřeďuje na statuty národních centrálních bank a na zákony o přechodu na euro.

2.2.7 Právní integrace národních centrálních bank do Eurosystému

Ustanovení vnitrostátních právních předpisů (zejména statutů národních centrálních bank, ale i dalších předpisů), která by bránila plnění úkolů souvisejících s Eurosystémem nebo plnění rozhodnutí ECB, jsou neslučitelná s efektivním fungováním Eurosystému, jakmile příslušný členský stát přijme euro. Vnitrostátní právní předpisy proto musí být upraveny tak, aby byla zajištěna slučitelnost se Smlouvou a Statutem, pokud jde o úkoly související s Eurosystémem. Za účelem dosažení souladu s článkem 131 Smlouvy bylo nutné přizpůsobit vnitrostátní právní předpisy tak, aby se zajistila jejich slučitelnost ke dni zřízení ESCB (v případě Švédska) a k 1. květnu 2004, 1. lednu 2007 a 1. červenci 2013 (v případě členských států, které do EU vstoupily k těmto datům). Požadavky obsažené v právních předpisech, které se vztahují k úplné právní integraci národní centrální banky do Eurosystému, však musí nabýt účinnosti až v okamžiku, kdy dojde k úplné integraci, tj. ke dni, kdy členský stát, na který se vztahuje výjimka, přijme euro.

V této zprávě se hodnotí zejména ty oblasti, ve kterých by ustanovení právních předpisů mohla národní centrální bance bránit v plnění požadavků Eurosystému. Patří sem ustanovení a) která by mohla národní centrální bance bránit v účasti na provádění jednotné měnové politiky tak, jak je definována rozhodovacími orgány ECB nebo b) která by mohla bránit guvernérovi ve výkonu jeho funkce člena Rady guvernérů ECB nebo c) která nerespektují výsadní pravomoci ECB nebo d) která nerespektují, že výlučné pravomoci pro plnění úkolů souvisejících s ESCB ve členských státech, jejichž měnou je euro, jsou neodvolatelně svěřeny Unii^[127] nebo e) podle kterých jsou národní centrální banky při plnění svých úkolů souvisejících s ESCB vázány rozhodnutími vnitrostátních orgánů, která jsou v rozporu s právními akty ECB. Rozlišují se cíle spojené s podporou hospodářské politiky, úkoly, finanční ustanovení, kurzová politika a mezinárodní spolupráce. V neposlední řadě jsou zmíněny další oblasti, v nichž může být zapotřebí statuty národních centrálních bank přizpůsobit.

Cíle spojené s podporou hospodářské politiky

Podmínkou úplné integrace národní centrální banky do Eurosystému je, aby cíle stanovené v jejím statutu byly slučitelné s cíli ESCB, které stanoví článek 2 Statutu. To mimo jiné znamená, že ve statutu je třeba upravit cíle, které mají národní kontext – např. jestliže ustanovení statutu upravují povinnost provádět měnovou politiku v rámci obecné hospodářské politiky dotčeného členského státu. Kromě toho musí být sekundární cíle národní centrální banky v souladu s její povinností podporovat obecné hospodářské politiky v EU se záměrem přispět k dosažení cílů stanovených v článku 3 Smlouvy o Evropské unii, což je sám o sobě cíl, jenž je formulován tak, že jím není dotčeno udržování cenové stability.^[128]

Úkoly

Úkoly národní centrální banky členského státu, jehož měnou je euro, jsou s ohledem na postavení této národní centrální banky jako nedílné součásti Eurosystému určeny zejména Smlouvou a Statutem. Za účelem dosažení souladu s článkem 131 Smlouvy je proto nutné porovnat ustanovení o úkolech ve statutech národních centrálních bank s příslušnými ustanoveními Smlouvy a Statutu a veškeré nesrovnalosti odstranit.^[129] To se týká veškerých ustanovení, která po přijetí eura a integraci do Eurosystému tvoří překážku pro plnění úkolů souvisejících s ESCB, a zvláště pak ustanovení, která nerespektují pravomoci ESCB podle kapitoly IV Statutu.

Veškeré vnitrostátní právní předpisy týkající se měnové politiky musí uznat, že měnovou politiku EU provádí Eurosystém.^[130] Statuty národních centrálních bank mohou obsahovat ustanovení o nástrojích měnové politiky. Tato ustanovení by měla být srovnatelná s ustanoveními obsaženými ve Smlouvě a Statutu a veškeré nesrovnalosti musí být odstraněny tak, aby byl splněn článek 131 Smlouvy.

Sledování fiskálního vývoje je úkolem, který národní centrální banka pravidelně provádí za účelem správného hodnocení orientace měnové politiky. Národní centrální banky se dále mohou na základě své monitorovací činnosti a nezávislosti svých doporučení vyjadřovat k relevantnímu fiskálnímu vývoji s cílem přispět k řádnému fungování evropské měnové unie. Sledování fiskálního vývoje prováděné národní centrální bankou pro účely měnové politiky by se mělo opírat o neomezený přístup ke všem relevantním údajům o veřejných financích. Národní centrální banky by proto měly mít bezpodmínečný, včasný a automatický přístup ke všem relevantním statistickým údajům o veřejných financích. Úloha národní centrální banky by však neměla jít nad rámec monitorovací činnosti, která vyplývá z jejího mandátu provádět měnovou politiku nebo která s plněním tohoto mandátu přímo nebo nepřímo souvisí.^[131] Formální mandát pro národní centrální banku k hodnocení prognóz a fiskálního vývoje v sobě zahrnuje funkci (a s tím související odpovědnost) národní centrální banky v oblasti tvorby fiskální politiky, což by mohlo ohrozit plnění mandátu Eurosystému provádět měnovou politiku a nezávislost národní centrální banky.^[132]

V souvislosti s návrhy vnitrostátních právních předpisů, které byly reakcí na problémy na finančních trzích, ECB zdůraznila, že je třeba se vyhnout jakémukoli narušení národních segmentů peněžního trhu eurozóny, neboť by to mohlo narušit provádění jednotné měnové politiky. Zejména se to týká poskytování státních záruk za mezibankovní vklady.^[133]

Členské státy musí zajistit, aby vnitrostátní legislativní opatření zaměřená na řešení problémů podnikatelských subjektů s likviditou, např. jejich dluhů vůči finančním institucím, neměla negativní vliv na likviditu na trhu. Tato opatření nesmí být v rozporu se zásadou otevřeného tržního hospodářství, jak se uvádí v článku 3 Smlouvy o Evropské unii, neboť by to mohlo narušit tok úvěrů, významně ovlivnit stabilitu finančních institucí a trhů, a ovlivnit tak plnění úkolů Eurosystému.^[134]

Vnitrostátní právní předpisy, které národní centrální bance udělují výhradní právo vydávat bankovky, musí uznat, že po přijetí eura má výhradní právo povolovat vydávání eurobankovek Rada guvernérů ECB podle čl. 128 odst. 1 Smlouvy a článku 16 Statutu^[135], přičemž právo vydávat eurobankovky náleží ECB a národním centrálním bankám. Vnitrostátní právní předpisy, které vládě umožňují ovlivňovat záležitosti, jako je nominální hodnota, výroba, objem nebo stahování bankovek z oběhu, musí být po přijetí eura rovněž buď zrušeny, nebo v nich musí být uznána pravomoc ECB v oblasti eurobankovek, jak je vymezena v příslušných ustanoveních Smlouvy a Statutu. Bez ohledu na to, jak jsou mezi vládou a národní centrální bankou rozděleny pravomoci v oblasti mincí, musí příslušná ustanovení uznat, že pravomoc schvalovat objem emise euromincí po přijetí eura náleží ECB. Členský stát nesmí považovat oběživo za dluh národní centrální banky vůči vládě tohoto členského státu, protože to by bylo v rozporu jak s koncepcí jednotné měny, tak s požadavky na právní integraci Eurosystému.^[136]

Pokud jde o správu devizových rezerv^[137], porušuje Smlouvu každý členský stát, který přijal euro a nepřevádí své oficiální devizové rezervy^[138] příslušné národní centrální bance. V rozporu s čl. 127 odst. 2 třetí odrážkou Smlouvy by dále bylo právo třetí strany – např. vlády nebo parlamentu – ovlivňovat rozhodování národní centrální banky v oblasti správy oficiálních devizových rezerv. Národní centrální banky jsou kromě toho povinny ECB poskytnout devizové rezervy v poměru ke svým podílům na upsaném základním kapitálu ECB. To znamená, že pro to, aby národní centrální banky mohly převádět devizové rezervy na ECB, nesmějí existovat žádné právní překážky.

Pokud jde o statistiku, přestože nařízení přijatá podle článku 34.1 Statutu v oblasti statistiky nezakládají práva ani neukládají povinnosti členským státům, které nepřijaly euro, článek 5 Statutu, který se týká shromažďování statistických informací, platí pro všechny členské státy bez ohledu na to, zda přijaly euro. Členské státy, jejichž měnou není euro, jsou proto povinny přijmout a provést na vnitrostátní úrovni veškerá opatření, která považují za vhodná pro shromažďování statistických informací nezbytných ke splnění statistické zpravodajské povinnosti vůči ECB^[139] a pro včasnou přípravu v oblasti statistiky na to, aby se mohly stát členskými státy, jejichž měnou je euro.^[140] Vnitrostátní právní předpisy, které stanoví rámec pro spolupráci mezi národními centrálními bankami a národními statistickými úřady, by měly zaručit nezávislost národních centrálních bank při plnění jejich úkolů v souvislosti se statistickým rámcem ESCB.^[141]

Finanční ustanovení

Finanční ustanovení Statutu obsahují pravidla týkající se účetní závěrky^[142], auditu účetnictví^[143], upisování základního kapitálu^[144], převodu devizových rezerv^[145] a přerozdělování měnových příjmů.^[146] Národní centrální banky musí být schopny plnit povinnosti, které z těchto ustanovení vyplývají, a všechna neslučitelná vnitrostátní ustanovení musí být proto zrušena.^[147]

Kurzová politika

Vnitrostátní právní předpisy členského státu, na který se vztahuje výjimka, mohou stanovit, že za kurzovou politiku tohoto členského státu je odpovědná vláda, přičemž konzultativní nebo výkonná úloha je svěřena národní centrální bance. Avšak v okamžiku, kdy členský stát euro přijme, musí tyto právní předpisy zohledňovat skutečnost, že odpovědnost za kurzovou politiku eurozóny přechází v souladu s články 138 a 219 Smlouvy na úroveň EU.

Mezinárodní spolupráce

Pro přijetí eura musí být vnitrostátní právní předpisy slučitelné s článkem 6.1 Statutu, který stanoví, že v oblasti mezinárodní spolupráce týkající se úkolů svěřených Eurosystému rozhoduje ECB o způsobu zastoupení ESCB. Vnitrostátní právní předpisy, které národní centrální bance umožňují podílet se na činnosti mezinárodních měnových institucí, musí podmínit takovou účast souhlasem ECB (článek 6.2 Statutu).

Různé

Kromě výše uvedených okruhů otázek musí být v případě některých členských států vnitrostátní předpisy přizpůsobeny i v jiných oblastech (např. v oblasti zúčtovacích a platebních systémů a výměny informací).

3 Stav hospodářské konvergence

V této kapitole je uveden plošný přehled. Některé z faktorů relevantních pro celkové hodnocení nejsou uvedeny zde, ale v kapitolách 4 a 5.

S ohledem na náročnou ekonomickou situaci bylo od konvergenční zprávy ECB z roku 2022 dosaženo pouze omezeného pokroku v plnění kritérií konvergence. Ve všech šesti zemích hodnocených v této zprávě je inflace měřená HICP nad referenční hodnotou, z toho v pěti výrazně (viz tabulka 3.1). Od dubna 2022 se dvanáctiměsíční průměr diferenciálu dlouhodobých úrokových sazeb vůči eurozóně v jedné zemi zvýšil, ve čtyřech zemích se snížil a v jedné zemi zůstal beze změny. Stejně jako v roce 2022 tři země neplní kritérium dlouhodobých úrokových sazeb a jejich sazby překračují referenční hodnotu. Měny některých zemí hodnocených v této zprávě zaznamenaly v několika posledních letech výrazné výkyvy vůči euru. Po pandemii COVID-19 se veřejné finance většiny zemí zlepšily s tím, jak jejich ekonomiky procházely oživením a podpůrná opatření z dob pandemie byla postupně ukončována. Ve většině případů však schodky veřejných financí a míry dluhu zůstávají nad hodnotami zaznamenanými před pandemií, a to částečně kvůli ekonomickým dopadům ruské války proti Ukrajině a fiskálním opatřením reagujícím na výsledné vysoké ceny energií.

Během posledních dvou let zasáhly EU ekonomické dopady ruské invaze na Ukrajinu, které vedly k významnému oslabení ekonomické aktivity a prudkému nárůstu inflace. Od začátku roku 2022 ruská válka na Ukrajině zatěžuje ekonomickou aktivitu v hodnocených zemích v důsledku související nejistoty, narušení obchodu a dodavatelských řetězců a zhoršení podnikatelské a spotřebitelské důvěry. Rychle rostoucí ceny energií a komodit zároveň snížily poptávku a omezily výrobu. Hodnocené středoevropské a východoevropské země byly ekonomickým dopadem války zasaženy obzvlášť výrazně vzhledem k jejich vysoké energetické náročnosti produkce, ekonomické otevřenosti a integraci do globálních dodavatelských řetězců a také s ohledem na jejich obchod s Ruskem a finanční expozice vůči Rusku (viz také kapitola 3.1). Ekonomickou aktivitu brzdilo také zpřísňování měnové politiky, které ve většině hodnocených zemí začalo dříve než v eurozóně. Obzvláště silně byly zasaženy Česká republika, Maďarsko a Švédsko, jejichž ekonomiky za celý rok 2023 zaznamenaly pokles. Ve stejném roce zaznamenalo Polsko slabý růst, zatímco ekonomiky Bulharska a Rumunska byly o něco odolnější a rostly tempem okolo 2 %, přičemž byly podpořeny poměrně silnou domácí poptávkou.

Očekává se, že ekonomická aktivita ve všech hodnocených zemích v nejbližší době posílí, ale jejich ekonomický výhled zhoršuje geopolitické napětí. Očekává se, že polevování cenových tlaků a nabídkových omezení pozorované od začátku roku 2023 společně se zlepšenou důvěrou a odolnými trhy práce podpoří v roce 2024 hospodářské oživení v hodnocených zemích. Zároveň však budou růst ekonomické aktivity nadále tlumit přísné podmínky financování a nejistota. Klíčovým zdrojem nejistoty je geopolitické napětí, které by mohlo posílit fragmentační tendence a potenciálně dále narušit obchodní a investiční toky a zvýšit vnímané riziko. Ekonomický výhled zhoršují také ztráty v oblasti cenové konkurenceschopnosti většiny hodnocených zemí během posledních let a nejistota ohledně vývoje inflace.

Během posledních desetiletí hodnocené středoevropské a východoevropské země pokročily v oblasti reálné konvergence k průměru eurozóny. Od roku 1999 tyto země výrazně snížily svůj odstup od průměru eurozóny, co se týče reálného HDP na obyvatele (viz graf 3.1). Počínaje rokem 2019 se však jejich konvergenční proces zastavil, nebo v některých zemích dokonce nabral opačný směr – zejména u České republiky, která od konce roku 2019 do jara 2023 zaznamenala výraznou apreciaci reálného směnného kurzu. Zároveň přetrvávají významná zranitelná místa v makroekonomické i finanční oblasti, i když v různé míře podle země. Nebudou-li odpovídajícím způsobem řešena, tato zranitelná místa příslušné země pravděpodobně vystaví nepříznivým šokům a v dlouhodobém horizontu zpomalí jejich konvergenci. Mezi hlavní výzvy související s dlouhodobou reálnou konvergencí těchto zemí patří (i) měnící se a nejistá geopolitická situace, která by mohla ovlivnit nejen obchodní a investiční toky v blízké budoucnosti, ale také dlouhodobé trendy v produkci; (ii) změny struktury průmyslu, který obvykle představuje výzvu pro země posouvající se od středních k vysokým úrovním příjmů; (iii) přetrvávající nedostatek pracovních sil a nepříznivý demografický vývoj, především odliv vysoce kvalifikovaných lidí; a (iv) omezený pokrok při zlepšování správy a řízení, institucionální kapacity a podnikatelského prostředí.

Graf 3.1

Reálný HDP na obyvatele

a) Relativně vůči průměru eurozóny	b) Počáteční úroveň v roce 1999 ve srovnání s následnou změnou vůči průměru eurozóny
(index: eurozóna = 100)	(index: eurozóna = 100; osa x: úroveň v roce 1999; osa y: změna úrovně v procentních bodech, 1999–2023)

Co se týče kritéria cenové stability, byla dvanáctiměsíční průměrná míra inflace vyšší než referenční hodnota 3,3 % ve všech šesti zemích hodnocených v této zprávě (viz graf 3.2). Bulharsko, Česká republika, Maďarsko, Polsko a Rumunsko vykazovaly míru inflace zřetelně nad referenční hodnotou, zatímco ve Švédsku byla inflace mírně nad referenční hodnotou. V konvergenční zprávě z roku 2022 Bulharsko, Česká republika, Maďarsko, Polsko a Rumunsko rovněž zaznamenaly míry inflace výrazně nad tehdy uplatňovanou referenční hodnotou, která činila 4,9 %.

Graf 3.2

Inflace měřená HICP

(průměrné meziroční změny v procentech)

V době zveřejnění této zprávy se rozhodnutí Rady EU o existenci nadměrného schodku vztahuje pouze na Rumunsko. V červnu 2024 navíc Evropská komise dospěla k závěru, že Polsko a Maďarsko neplní kritérium schodku podle Paktu o stabilitě a růstu. Po prudkém nárůstu během pandemie rozpočtové schodky převážně klesaly, ale v roce 2023 zůstaly na zvýšené úrovni ve všech zemích kromě Švédska. Ve srovnání v konvergenční zprávou z roku 2022 se rozpočtové saldo zlepšilo ve čtyřech z hodnocených zemí, ale výrazně se zhoršilo v Polsku a v menším rozsahu ve Švédsku. V roce 2023 byl rozpočtový schodek nad referenční hodnotou ve čtyřech hodnocených zemích: v Maďarsku a Rumunsku byl výrazně nad referenční hodnotou (6,7 % a 6,6 % HDP), v Polsku referenční hodnotu znatelně překračoval (5,1 % HDP) a v České republice se nacházel nad referenční hodnotou (3,7 % HDP), viz graf 3.3. Podle ekonomické prognózy Evropské komise z jara 2024 se v roce 2024 poměr schodku k HDP ve čtyřech zemích zhorší. Očekává se, že nad 3% referenční hodnotou zůstane v Maďarsku, Polsku a Rumunsku. Očekává se, že v roce 2025 se rozpočtové saldo ve čtyřech zemích zlepší, ale v Maďarsku, Polsku a Rumunsku nadále bude převyšovat referenční hodnotu. Co se týče kritéria dluhu, byla v Bulharsku a Švédsku míra dluhu v roce 2023 výrazně pod referenční hodnotou (viz graf 3.4). V České republice, Polsku a Rumunsku se nacházela pod referenční hodnotou v rozmezí 40–50 % HDP. Maďarsko bylo jedinou sledovanou zemí vykazující v roce 2023 poměr veřejného dluhu k HDP nad referenční hodnotou 60 % HDP. V době uzávěrky údajů pro tuto zprávu se na Rumunsko stále vztahovalo rozhodnutí Rady EU o existenci nadměrného schodku. V dubnu 2020 byl zahájen postup při nadměrném schodku a v červnu 2024 Komise dospěla k závěru, že Rumunsko nepřijalo účinná opatření k nápravě svého nadměrného schodku. Zároveň Komise konstatovala, že kritérium schodku podle Paktu o stabilitě a růstu neplní ani Maďarsko a Polsko, a to na základě jejich výsledků za rok 2023 a plánovaných schodků pro rok 2024. Komise proto oznámila svůj záměr navrhnout v červenci Radě EU, aby přijala rozhodnutí podle čl. 126 odst. 6 Smlouvy o existenci nadměrného schodku v Maďarsku a Polsku.

Graf 3.3

Přebytek (+) nebo schodek (−) veřejných financí

(v procentech HDP)

Graf 3.4

Hrubý veřejný dluh

(v procentech HDP)

Co se týče kritéria směnného kurzu, mechanismu směnných kurzů ERM II se v době zveřejnění této zprávy účastní pouze bulharský lev. Bulharský lev byl do ERM II zahrnut v červenci 2020 s centrální paritou na úrovni 1,95583 leva za euro a se standardním fluktuačním pásmem ±15 %. Bulharsko se připojilo k ERM II se svým stávajícím režimem currency board jako jednostranným závazkem, tedy bez jakýchkoliv dalších povinností pro ECB. Dohoda o účasti v ERM II byla založena na řadě hospodářskopolitických závazků bulharských státních orgánů. Během dvouletého referenčního období bulharský lev nevykazoval žádnou odchylku od centrální parity. S výjimkou rumunského leu, který vykazoval nízkou volatilitu, byly ostatní měny neúčastnící se ERM II poměrně volatilní. Česká koruna, rumunský leu a švédská koruna byly v červnu 2024 vůči euru slabší než v červnu 2022. Maďarský forint se obchodoval na téměř stejné úrovni, zatímco polský zlotý byl silnější (viz graf 3.5).^[148]

Graf 3.5

Dvoustranné směnné kurzy vůči euru

(index: průměr za červen 2022 = 100; denní údaje; 20. června 2022 – 19. června 2024)

Pokud jde o konvergenci dlouhodobých úrokových sazeb, tři z šesti hodnocených zemí zaznamenaly dlouhodobé úrokové sazby nad referenční hodnotou, která činila 4,8 % (viz graf 3.6). Úrokové sazby překročily referenční hodnotu v Polsku, Rumunsku a Maďarsku. Nejnižší hodnotu zaznamenalo Švédsko. V konvergenční zprávě z roku 2022 byly dlouhodobé úrokové sazby v Polsku a Maďarsku nad referenční hodnotou, která tehdy dosahovala 2,6 %, zatímco v Rumunsku ji výrazně překračovaly.

Graf 3.6

Dlouhodobé úrokové sazby

(v procentech, roční průměr)

Při hodnocení plnění kritérií konvergence je významným faktorem udržitelnost. Konvergence musí být dosahováno na trvalém základě, nikoliv pouze v daný okamžik. První desetiletí hospodářské a měnové unie (HMU) ukázalo, že slabé fundamentální ukazatele, nadměrně uvolněné makroekonomické politiky, nedostatečné statistické kapacity na úrovni jednotlivých zemí a příliš optimistická očekávání týkající se konvergence reálných příjmů představují rizika nejen pro příslušné země, ale také pro hladké fungování eurozóny jako celku. Druhé desetiletí ukázalo, že hospodářská konvergence může být náročná a trvat dlouhou dobu, jestliže jsou počáteční makroekonomické nerovnováhy značné, procesy přizpůsobení a reforem probíhají s obtížemi a odolnost vůči nepříznivým šokům je nízká. Řešení těchto výzev je odpovědností vnitrostátních orgánů a je především v zájmu dané země. Je však také důležité pro hladké fungování eurozóny obecně a zejména transmisi měnové politiky. Plnění číselných kritérií konvergence v daném okamžiku není samo o sobě zárukou bezproblémového a přínosného ekonomického a finančního vývoje v pozici členské země eurozóny. Země, které vstupují do eurozóny, by proto měly prokázat udržitelnost konvergenčních procesů a schopnost dostát dlouhodobým závazkům a výzvám, které přijetí eura představuje, přičemž je třeba vzít v úvahu, že měnová unie není fiskální unií a mechanismy sdílení rizik v rámci HMU jsou tudíž velmi omezené.

K dosažení udržitelné konvergence je třeba v řadě hodnocených zemí provést trvalé změny v hospodářské politice. Mezi předpoklady udržitelné konvergence patří makroekonomická stabilita, prostředí podporující podnikání s efektivními ekonomickými strukturami a veřejnými institucemi a zejména zdravá fiskální politika. K vypořádání se s makroekonomickými šoky je nutná vysoká míra pružnosti na trhu zboží a služeb a na trhu práce. Je třeba, aby existovala kultura stability s pevně ukotvenými inflačními očekáváními, která pomohou vytvořit prostředí cenové stability. K zajištění efektivního využití kapitálu a práce v ekonomice, které zvýší produktivitu a podpoří dlouhodobý ekonomický růst, jsou nezbytné podmínky otevřené tržní ekonomiky s volnou soutěží. K dosažení synchronizace hospodářských cyklů je nutný vysoký stupeň ekonomické integrace s eurozónou. Kromě toho je třeba používat vhodných makroobezřetnostních politik a zamezit tak kumulaci makroekonomických a finančních nerovnováh, jako jsou nadměrný růst cen aktiv a společensky nákladné cykly výrazného nárůstu a propadu úvěrů. Musí fungovat i patřičný rámec pro dohled nad finančními institucemi. Je nezbytné, aby země, které jsou předmětem přezkumů Evropské komise v kontextu postupu při makroekonomické nerovnováze (MIP), řešily identifikované nerovnováhy ve svých ekonomikách. Významným faktorem ekonomické integrace a konvergence je silné institucionální prostředí včetně schopnosti země zajišťovat přizpůsobení ekonomiky a implementovat racionální strukturální politiky. Balíček Next Generation EU (NGEU) představuje jedinečnou příležitost urychlit konvergenci k eurozóně, přičemž pro jeho úspěch je zásadní efektivní implementace investičních záměrů a reforem.

3.1 Kritérium cenové stability

V květnu 2024 byla dvanáctiměsíční průměrná míra inflace v pěti ze šesti hodnocených zemí výrazně vyšší než referenční hodnota pro kritérium cenové stability ve výši 3,3 %. Inflace se v roce 2021 prudce zvýšila převážně v důsledku vlivu srovnávací základny, výrazného nárůstu cen energií, problémů v dodavatelských řetězcích vyvolaných pandemií a prudkého růstu globální poptávky po zboží. Od začátku roku 2022 válka Ruska proti Ukrajině zesiluje inflační tlaky prostřednictvím vyšších cen energií a komodit a také vytváří dodatečné problémy v již tak napjatých dodavatelských řetězcích. V důsledku toho inflace ve všech srovnávaných zemích v roce 2022 vzrostla, i když rozsah tohoto nárůstu se lišil mimo jiné v závislosti na domácích politikách. Od konvergenční zprávy z roku 2022 se inflace ve většině hodnocených zemí vyvíjela podobně. Od června 2023 do května 2024 se ve všech zemích výrazně snížila, ale v Bulharsku, České republice, Maďarsku, Polsku a Rumunsku byla vyšší než ve Švédsku, což odráželo zejména jejich větší zranitelnost vůči nedávným nepříznivým globálním šokům i napjatou situaci na jejich trzích práce. V této souvislosti těchto pět zemí vykazovalo míru inflace zřetelně nad referenční hodnotou, zatímco ve Švédsku byla míra inflace mírně nad referenční hodnotou.

Dlouhodobější cenový vývoj odráží volatilní makroekonomické prostředí zejména v posledních několika letech. Průměrná hodnota inflace i její volatilita se ve sledovaných zemích v posledním desetiletí značně lišila (viz graf 3.7). Během tohoto období byla průměrná inflace ve všech hodnocených zemích konzistentně vyšší než v eurozóně. Zpočátku v období 2014–2016 byla ve všech zemích inflace utlumená, což odráželo zejména vývoj světových cen komodit, nízké dovážené inflační tlaky a v některých zemích přetrvávající nevyužité kapacity, snížení regulovaných cen a nepřímých daní a také posilování nominálního efektivního směnného kurzu. V této souvislosti došlo k výraznému uvolnění podmínek měnové politiky. Od roku 2017 inflace zrychlovala v důsledku zesilování ekonomické aktivity, solidní domácí poptávky, nárůstu napětí na trhu práce a rostoucích cen energií a komodit, což vedlo ke zpřísňování měnové politiky v některých hodnocených zemích. Počátek pandemie v březnu 2020 vedl k prudkému poklesu ekonomické aktivity v uvedeném roce. V některých zemích inflace zpomalila, ale v jiných zůstávala odolnější, což odráželo vyšší ceny potravin a služeb i napjatý trh práce. Inflace se ve všech hodnocených zemích v letech 2021 a 2022 výrazně zvýšila, což bylo způsobeno především prudkým růstem cen energií a nesouladem nabídky a poptávky vyvolaným pandemií a makroekonomickou reakcí na ni. Od začátku roku 2022 vytváří dodatečné inflační tlaky válka Ruska proti Ukrajině. Většina centrálních bank začala v roce 2021 v boji s tímto nárůstem inflace výrazně zvyšovat své základní úrokové sazby, zatímco vlády zavedly diskreční podpůrná fiskální opatření, aby ekonomice od břemena vysoké inflace odlehčily. V hodnocených zemích se tato opatření koncentrovala do let 2022 a 2023 a měla především formu nárůstu subvencí, do značné míry ve vztahu k energetickým produktům, a v menší míře formu snížených nepřímých daní. Poté, co na přelomu let 2022 a 2023 dosáhla svého vrcholu, se inflace začala prudce snižovat, k čemuž vedlo předchozí zpřísnění měnové politiky, pokles světových cen energií a odeznívání problémů v dodavatelských řetězcích. Vzhledem ke zmírnění dynamiky inflace začaly centrální banky v České republice, Maďarsku a Polsku uvolňovat svoji měnovou politiku, zatímco ve všech sledovaných zemích začalo postupné ukončování fiskálních podpůrných opatření.

Graf 3.7

Dlouhodobý vývoj a výhled HICP

(meziroční změny v %)

Většina hodnocených zemí byla nedávným globálním šokům vystavena v obzvláště velké míře, což převážně pramenilo z jistých strukturálních rysů jejich ekonomik. Země střední a východní Evropy zaznamenaly významně vyšší míry inflace než eurozóna a Švédsko, což odráželo jejich zranitelnost vůči dopadům války na Ukrajině a souvisejícím geopolitickým změnám. Zaprvé, tyto země zpravidla vykazují vyšší energetickou náročnost produkce než eurozóna, což je dáno především jejich většími energeticky náročnými sektory (tj. zpracovatelským průmyslem a dopravou) a menším počtem energeticky úsporných spotřebičů a budov. Zadruhé, podíl energií a potravin v jejich spotřebitelských koších je vyšší než v eurozóně, což je časté v ekonomikách s nižšími průměrnými příjmy. Zatřetí, většina těchto zemí byla před vypuknutím války významně závislá na ruských energiích, a tak byla jejich zranitelnost vůči výpadkům dodávek energií vyšší. Začtvrté, tyto země jsou výrazně zapojeny do globálních dodavatelských řetězců, což implikuje větší dopad globálních problémů v dodávkách. Zatímco externí šoky byly jednou z významných příčin počátečních inflačních diferenciálů, důležitou roli hrály i domácí faktory. Především ve většině hodnocených zemí přetrvávalo napětí na trhu práce, které bylo spojeno s historicky nízkou mírou nezaměstnanosti a setrvalým nedostatkem pracovních sil, což vedlo k robustnímu růstu mezd (viz graf 3.8, panel a) (viz také kapitola 3.5).

Graf 3.8

Kumulativní růst HICP, nominálních jednotkových mzdových nákladů (JMN) a harmonizovaných ukazatelů konkurence (HCI) v období 2014–2023

a) HICP a nominální JMN	b) HCI na základě JMN a deflátoru HDP
(v procentních bodech; osa x: kumulativní růst HICP; osa y: kumulativní růst JMN)	(v procentních bodech; osa x: kumulativní růst HCI na základě deflátoru HDP; osa y: kumulativní růst HCI na základě JMN)

Zatímco na horizontu prognózy by měly inflační tlaky dále slábnout, v dlouhodobějším horizontu existují obavy týkající se udržitelnosti konvergence cenového vývoje ve většině hodnocených zemí. Ekonomická prognóza Evropské komise z jara 2024 očekává, že inflace se v roce 2024 ve všech hodnocených zemích sníží oproti roku 2023, a to díky pokračujícímu odeznívání problémů v dodavatelských řetězcích a předchozímu zpřísnění měnové politiky. Očekává se však, že v Maďarsku, Polsku a Rumunsku zůstane inflace v letech 2024 a 2025 na zvýšených úrovních v důsledku oživení domácí poptávky a vysokého růstu nákladů práce, zatímco ve Švédsku by v roce 2024 měla podle projekcí již směřovat k cíli. Tyto prognózy jsou vzhledem k aktuálním okolnostem zatíženy značnou nejistotou. Rizika výhledu inflace jsou téměř ve všech hodnocených zemích vychýlena vzhůru, neboť obnovené problémy v globálních dodavatelských řetězcích a napětí na trhu s energiemi mohou vést k silnější než očekávané inflaci, což by vzhledem k napjatým trhům práce mohlo rovněž vytvářet dodatečný tlak na růst mezd. Pokud jde o vzdálenější budoucnost, HDP na obyvatele i cenové hladiny jsou ve všech hodnocených středoevropských a východoevropských zemích stále nižší než v eurozóně, a tak je pravděpodobné, že dohánění ekonomické úrovně povede ke kladným inflačním diferenciálům vůči eurozóně, nebude-li jeho vliv kompenzován zhodnocením nominálního směnného kurzu.

Prostředí podporující udržitelnou cenovou stabilitu v zemích hodnocených v této zprávě vyžaduje ekonomickou politiku zaměřenou na stabilitu, strukturální reformy a opatření k zajištění finanční stability. Pro dosažení či udržení prostředí podporujícího cenovou stabilitu bude zásadní fungování trhů práce. Důležité bude, jak budou mzdy reagovat na vysokou inflaci a jak budou odrážet růst produktivity práce a zohledňovat situaci na trhu práce i vývoj cenové a nákladové konkurenceschopnosti v konkurujících zemích (viz graf 3.8). Je třeba pokračovat v reformním úsilí, aby se dále zlepšilo fungování trhů práce a trhů zboží a služeb a byly zachovány příznivé podmínky pro hospodářský rozvoj a růst zaměstnanosti. V tomto ohledu jsou velmi důležitá opatření na podporu silnější správy a řízení a dalšího zlepšování kvality institucí. Vzhledem k tomu, že má měnová politika zejména v Bulharsku jako členské zemi ERM II omezený manévrovací prostor, je nezbytné, aby ostatní politiky podpořily schopnost těchto ekonomik udržovat cenovou stabilitu, čelit otřesům v dané zemi a pomohly jim vyhnout se kumulaci makroekonomických nerovnováh.

3.2 Kritérium stavu veřejných financí

V době zveřejnění této zprávy se na Rumunsko nadále vztahuje rozhodnutí Rady EU o existenci nadměrného schodku, zatímco tři další země v roce 2023 rovněž překročily referenční hodnotu schodku. Schodek v Rumunsku v roce 2019 překročil referenční hodnotu 3 % HDP a v dubnu 2020 byl zahájen postup při nadměrném schodku. Termín pro nápravu nadměrného schodku byl později stanoven na rok 2024. V roce 2023 překročily referenční hodnotu pro poměr schodku k HDP čtyři hodnocené země. Schodek překročil referenční hodnotu v České republice (3,7 % HDP), znatelně ji překročil v Polsku (5,1 % HDP) a výrazně ji překročil v Rumunsku (6,6 % HDP) a Maďarsku (6,7 % HDP). V Bulharsku a Švédsku schodek zůstal znatelně pod referenční hodnotou a dosáhl 1,9 % a 0,6 % HDP.

Fiskální schodek byl v roce 2023 nižší než v roce 2021 ve čtyřech zemích posuzovaných v této zprávě v důsledku ekonomického oživení po pandemii a postupného ukončování fiskálních opatření přijatých v reakci na ni. Poté, co v roce 2020 vzrostl ve všech hodnocených zemích kromě Švédska nad 3% referenční hodnotu, neboť pandemie vedla k podstatnému zhoršení ekonomické aktivity a ke zmírnění jejích dopadů byla přijata fiskální opatření, schodek v roce 2021 ve čtyřech zemích zůstal nad referenční hodnotou. V roce 2022 se rozpočtové saldo ve většině zemí zlepšilo v důsledku pokračujícího zotavování ekonomik a ukončení části podpůrných fiskálních opatření. V roce 2023 však proti tomu částečně působil pokračující ekonomický dopad války Ruska proti Ukrajině, fiskální opatření přijatá v reakci na výsledné vysoké ceny energií a oslabení ekonomické aktivity, což vedlo ke zhoršení rozpočtového salda v roce 2023 oproti roku 2022 v pěti zemích, především v Polsku, kde byl schodek rozpočtu v roce 2023 o 3,3 procentního bodu vyšší než v roce 2021.

Pro rok 2024 prognóza Evropská komise očekává, že poměr schodku k HDP zůstane v Maďarsku, Polsku a Rumunsku nad referenční hodnotou 3 %. Očekává se, že v roce 2024 se rozpočtové saldo ve čtyřech hodnocených zemích zhorší. V Maďarsku a Polsku zůstane znatelně nad referenční hodnotou a v Rumunsku výrazně nad ní. Zároveň se očekává, že se v České republice vrátí pod referenční hodnotu 3 %.

Dluh nad hranicí 60 % HDP vykázalo v roce 2023 Maďarsko, zatímco v ostatních sledovaných zemích byla úroveň dluhu pod – či znatelně pod – touto hranicí (viz tabulka 3.1 a graf 3.4). Poměr vládního dluhu k HDP byl v roce 2023 ve čtyřech sledovaných zemích pod úrovní zaznamenanou v roce 2021, a to převážně v důsledku oživení po pandemii. Poměr dluhu k HDP se v České republice znatelně zvýšil o 2,0 procentního bodu a v Rumunsku se mírně zvýšil o 0,3 procentního bodu. Ve Švédsku klesl o 5,5 procentního bodu, v Polsku o 4,0 procentního bodu, v Maďarsku o 3,2 procentního bodu a v Bulharsku o 0,8 procentního bodu. Z dlouhodobějšího hlediska se mezi lety 2014 a 2023 poměr veřejného dluhu k HDP výrazně zvýšil v Rumunsku (o 9,7 procentního bodu) a znatelně v České republice (o 2,1 procentního bodu), zatímco ve zbývajících zemích se snížil.

Pro rok 2024 Evropská komise prognózuje nárůst poměru dluhu k HDP ve všech hodnocených zemích. Očekává se, že poměr dluhu k HDP se znatelně zvýší v Polsku a Rumunsku a mírně zvýší v ostatních čtyřech zemích. Projekce Evropské komise naznačují, že ve všech zemích s výjimkou Maďarska poměr dluhu k HDP zůstane v roce 2024 pod nebo znatelně pod 60% referenční hodnotou.

V červnu 2024 Evropská komise dospěla k závěru, že Rumunsko nepřijalo účinné kroky k řešení svého nadměrného schodku a že Maďarsko a Polsko neplní kritérium schodku podle Paktu o stabilitě a růstu. Dne 19. června 2024 Evropská komise zveřejnila zprávu vypracovanou v souladu s čl. 126 odst. 3 Smlouvy na základě údajů validovaných Eurostatem k 22. dubnu 2024 za 12 členských států včetně České republiky, Maďarska a Polska.^[149] Dospěla k závěru, že rozpočtový schodek byl v roce 2023 nad referenční hodnotou 3 % HDP a nikoli blízko této úrovně v České republice, Maďarsku a Polsku. Dále konstatovala, že Maďarsko a Polsko pro rok 2024 plánují schodek nad referenční hodnotou a nikoli blízko této úrovně. Překročení referenční hodnoty se ve všech třech zemích nepovažovalo za výjimečné (podle definice uvedené ve Smlouvě). V Maďarsku a Polsku se neočekává, že by bylo dočasné, zatímco v České republice ano, neboť projekce jejího schodku pro roky 2024 a 2025 referenční hodnotu nepřekračují. Celkovým závěrem bylo, že Maďarsko a Polsko kritérium schodku neplní, zatímco Česká republika jej plní. Komise na základě zprávy oznámila svůj záměr navrhnout v červenci 2024 Radě EU, aby přijala rozhodnutí podle čl. 126 odst. 6 Smlouvy o existenci nadměrného schodku v Maďarsku a Polsku. Očekává se, že Komise ve svých doporučeních vydaných na podzim 2024 navrhne Radě, aby došlo k nápravě nadměrného schodku. Komise dále došla k závěru, že Rumunsko v roce 2023 nesplnilo svůj cíl pro schodek stanovený v rámci postupu při nadměrném schodku a že jeho fiskální úsilí výrazně zaostalo za doporučením Rady. Na tomto základě Komise doporučila Radě, aby přijala rozhodnutí konstatující, že Rumunsko nepodniklo účinné kroky v reakci na doporučení podle čl. 126 odst. 7, aby napravilo nadměrný schodek nejpozději do roku 2024.

Pokud jde o budoucí vývoj, pro země hodnocené v této zprávě je nezbytně nutné, aby dosáhly zdravých a udržitelných fiskálních pozic a/nebo je zachovaly. Rumunsko, které čelí postupu při nadměrném schodku a podle zprávy Komise o fiskální udržitelnosti z roku 2023 také vysokému střednědobému riziku ohrožujícímu fiskální udržitelnost, by mělo zajistit dodržování pravidel Paktu stability a růstu a napravit svůj nadměrný schodek v souladu s doporučením Rady EU.^[150] Ve všech hodnocených zemích kromě Švédska schodek v roce 2023 zřetelně převyšoval schodky z období před pandemií. Tyto země by co nejdříve měly vrátit svá rozpočtová salda pod 3% referenční hodnotu či je pod ní udržet. Měly by také vybudovat rezervy potřebné k tomu, aby automatické stabilizátory mohly fungovat a zvýšit odolnost vůči nepříznivým šokům. Navíc Maďarsko, jehož poměr dluhu k HDP překračuje referenční hodnotu, by mělo zajistit, aby poměr dluhu k HDP klesal dostatečným tempem a pro případný budoucí pokles ekonomiky tak byly k dispozici fiskální rezervy. Je třeba, aby všechny země zajistily soulad s revidovaným Paktem o stabilitě a růstu, který stanoví doporučení pro období od roku 2025. Celkově by další konsolidace usnadnila řešení výzev, které před rozpočty staví nepříznivý demografický vývoj. Silné národní fiskální rámce, jež plně odpovídají pravidlům EU a jsou efektivně implementovány, by měly podporovat fiskální konsolidaci a omezovat překračování veřejných výdajů a zároveň bránit obnovení makroekonomických nerovnováh. Celkově by fiskální strategie měly být konzistentní se změnami priorit vládních investic i s komplexními strukturálními reformami zaměřenými na zvýšení potenciálního růstu a zaměstnanosti. K podpoře ekonomického rozvoje a k přizpůsobení probíhajícím strukturálním změnám je třeba efektivně implementovat program NGEU.

3.3 Kurzové kritérium

Ke dni zveřejnění této zprávy se ERM II účastní pouze bulharský lev. Na měny ostatních hodnocených členských států jsou uplatňovány odlišné kurzové režimy.

Dne 10. července 2020 se smluvní strany ERM II po vzájemné dohodě rozhodly zahrnout bulharského lva do ERM II, a tudíž se tato měna účastnila ERM II po dvouleté referenční období od 20. června 2022 do 19. června 2024. Bulharský lev byl do ERM II zahrnut s centrální paritou na úrovni 1,95583 leva za euro se standardním fluktuačním pásmem ±15 %. Bulharsko se připojilo k ERM II se svým stávajícím režimem currency board jako jednostranným závazkem, tedy bez jakýchkoliv dalších povinností pro ECB. Dohoda o účasti v ERM II vycházela z řady hospodářskopolitických závazků bulharských orgánů (z nichž některé již byly splněny, když bulharský lev vstoupil do ERM II) s cílem dosáhnout vysokého stupně udržitelné hospodářské konvergence před přijetím eura. ECB a Evropská komise v rámci své působnosti vymezené Smlouvami a sekundární legislativou monitorovaly efektivní dodržování závazků Bulharska, které má plnit po vstupu do eurozóny. Vzhledem ke své úloze dohledového orgánu a sdílené odpovědnosti za makroobezřetnostní politiku ECB pečlivě sleduje implementaci závazků souvisejících s finančním sektorem, tj. insolvenčního rámce a rámce pro boj s praním peněz, a to s ohledem na jejich možný dopad na obezřetnostní aspekty. Bulharsko v současné době pracuje na splnění těchto závazků a je podporováno v tom, aby urychlilo své úsilí o naplnění prvků akčního plánu, který schválil Finanční akční výbor (FATF) poté, co v říjnu 2023 zařadil Bulharsko na tzv. „šedý seznam“. Během referenčního období bulharský lev nevykazoval žádnou odchylku od centrální parity.

Měny, které se neúčastní ERM II, se obchodovaly v režimu plovoucího kurzu nebo řízeného floatingu, přičemž většina z nich vykazovala relativně vysokou kurzovou volatilitu. Rumunský leu, který se obchodoval v režimu řízeného floatingu, vykazoval nízkou volatilitu. Ostatní měny, které se neúčastní ERM II, se obchodovaly v režimu plovoucího kurzu, přičemž vykazovaly relativně vysokou volatilitu. Česká koruna, rumunský leu a švédská koruna byly v červnu 2024 vůči euru slabší než v červnu 2022. Maďarský forint se obchodoval na téměř stejné úrovni, zatímco polský zlotý byl silnější.

3.4 Kritérium dlouhodobých úrokových sazeb

Ve sledovaném období zaznamenaly tři z šesti hodnocených zemí průměrné dlouhodobé úrokové sazby, které se pohybovaly nad referenční hodnotou ve výši 4,8 %. Nejnižší průměrné dlouhodobé úrokové sazby měly Švédsko (2,5 %) a Bulharsko (4,0 %). Česká republika také zaznamenala průměrnou dlouhodobou úrokovou sazbu pod referenční hodnotou (4,2 %), zatímco Polsko a Rumunsko zůstaly nad referenční hodnotou se sazbami 5,6 % a 6,4 %. Maďarsko zaznamenalo nejvyšší průměrnou dlouhodobou úrokovou sazbu na úrovni 6,8 %. V roce 2022 se dvanáctiměsíční průměry dlouhodobých úrokových sazeb dále zvyšovaly kvůli rostoucím inflačním tlakům po počátečním šoku spojeném s dopadem invaze Ruska na Ukrajinu. Od začátku roku 2023 se dlouhodobé úrokové sazby ve všech zemích zřejmě stabilizovaly, nebo dokonce i mírně klesly, byť v téměř všech zemích zůstávají vysoké.

Spready dlouhodobých úrokových sazeb vůči průměru eurozóny se od vydání konvergenční zprávy za rok 2022 snížily ve všech hodnocených zemích kromě Bulharska. Nicméně přetrvává značná míra heterogenity dlouhodobých úrokových diferenciálů mezi hodnocenými zeměmi. Ta odráží rozdíly jak v cyklické pozici jednotlivých zemí, tak v hodnocení jejich vnějších a vnitřních zranitelných míst finančním trhem, a to včetně vývoje rozpočtových sald a vyhlídek udržitelné konvergence. V květnu 2024 byla dlouhodobá úroková sazba v Bulharsku 60 bazických bodů nad sazbou pro eurozónu, což představuje nárůst diferenciálu o 0,9 procentního bodu ve srovnání se začátkem referenčního období v květnu 2022. Tento vývoj zřejmě souvisí s rizikem země plynoucím z politické nestability, neboť v Bulharsku vlastní bankovní systém převážně banky se sídlem v eurozóně a centrální banka uplatňuje režim currency board, který de facto importuje měnové podmínky z eurozóny. Největší pokles úrokového diferenciálu zaznamenaly ve sledovaném období Maďarsko, Polsko, Česká republika a Rumunsko, a to v rozmezí 1,8 až 2,9 procentního bodu. Úrokový diferenciál Švédska se snížil nejméně (o 0,8 procentního bodu).

3.5 Další relevantní faktory

Podle Evropské komise výrazně zesílily obavy související s tlaky v oblasti nákladové konkurenceschopnosti. Ve své zprávě mechanismu varování pro rok 2024 Komise především zmiňuje značný nárůst nominálních jednotkových mzdových nákladů v hodnocených zemích střední a východní Evropy v prostředí výrazných nakumulovaných inflačních diferenciálů a napjatých trhů práce. Komise dospěla k závěru, že pro Maďarsko, Rumunsko a Švédsko je zapotřebí podrobný přezkum. Pokud jde o Maďarsko, Komise konstatovala, že přetrvávají obavy související se silnými cenovými a nákladovými tlaky, požadavky na vládní a externí financování a cenami rezidenčních nemovitostí. V případě Rumunska došla k závěru, že nadále existují významné obavy týkající se nákladové konkurenceschopnosti, vnější udržitelnosti a vládního schodku. Co se týče Švédska, Komise shledala, že přetrvávají obavy ohledně cen rezidenčních nemovitostí, vysoké zadluženosti domácností a zadlužení podniků. Ostatní země hodnocené v této zprávě sice Komise zařadila mezi země, které nemají žádné nerovnováhy, i ony však čelí různým výzvám. Ve svém jarním balíčku k evropskému semestru 2024 Komise potvrdila, že Maďarsko a Švédsko nadále čelí nerovnováhám, zatímco u Rumunska shledala, že nyní čelí nadměrným nerovnováhám poté, co do roku 2023 čelilo nerovnováhám. Přetrvávají totiž zranitelná místa týkající se vnějších účtů, zejména v souvislosti s vysokými a dále rostoucími vládními schodky, přičemž došlo k zesílení výrazných tlaků v oblasti cenové a nákladové konkurenceschopnosti a reakce hospodářské politiky byla slabá.

Vnější pozice většiny sledovaných zemí se v posledních letech zhoršila. Podle srovnávacího přehledu v rámci postupu při makroekonomické nerovnováze se tříletý průměr salda běžného účtu většiny hodnocených zemí v roce 2023 posunul hlouběji do záporných hodnot (viz tabulka 3.2). Zvýšené schodky odrážely prudce rostoucí ceny komodit, které vedly ke zhoršení směnných relací, společně s odolnou domácí poptávkou a slabou poptávkou po dovozech v zemích hlavních obchodních partnerů. V roce 2023 byl tříletý průměrný schodek běžného účtu mimo dolní polovinu pásma kolem orientační prahové hodnoty −4,0 % HDP v Rumunsku a na hodnotě −4,0 % v Maďarsku. Ve Švédsku překročil horní polovinu pásma kolem orientační prahové hodnoty (6,0 %).

Ve většině hodnocených zemí se záporná hodnota investiční pozice vůči zahraničí v poměru k HDP snížila, zůstává však na vysoké úrovni. Čistá zahraniční pasiva zemí střední a východní Evropy jsou zejména v přímých zahraničních investicích, což je hodnoceno jako stabilnější forma financování. Čistá investiční pozice vůči zahraničí v roce 2023 přesáhla v Maďarsku a Rumunsku orientační prahovou hodnotu −35 % HDP. Hodnota čistých zahraničních pasiv byla nižší v Polsku (31,5 % HDP), České republice (13,2 % HDP) a Bulharsku (7,6 % HDP), zatímco Švédsko vykázalo kladnou čistou investiční pozici vůči zahraničí (33,2 % HDP).

Pokud jde o cenovou a nákladovou konkurenceschopnost, mezi lety 2021 a 2023 došlo v řadě hodnocených zemí v různé míře k posílení reálného efektivního směnného kurzu deflovaného HICP, přičemž výjimkou bylo Švédsko. Tříleté tempo růstu jednotkových mzdových nákladů v téměř všech hodnocených zemích dosahovalo velmi vysokých úrovní. Ve všech zemích kromě Švédska bylo v roce 2023 nad orientační prahovou hodnotou 12 %. V Bulharsku, Maďarsku a Rumunsku se jednotkové mzdové náklady zvýšily o více než dvojnásobek prahové hodnoty. Navzdory zhoršení cenové a nákladové konkurenceschopnosti se ve všech zemích mírně zlepšily podíly na vývozních trzích jak v roce 2023, tak na víceletém horizontu (např. v důsledku rozšíření produkčních kapacit pro vývoz).

Ekonomiky hodnocených zemí jsou nadále dobře integrovány s eurozónou prostřednictvím obchodních a finančních vazeb. Eurozóna je hlavním obchodním a finančním partnerem všech hodnocených zemí (viz graf 3.9). V roce 2023 se podíl vývozu do eurozóny na celkovém vývozu pohyboval od zhruba 40,7 % ve Švédsku do 62,4 % v České republice. V témže roce dosahoval podíl dovozu z eurozóny podílu na celkovém dovozu hodnot v rozmezí od 41,8 % v Bulharsku do 55,8 % v Polsku. Pokud jde o finanční investice, podíl eurozóny na stavu příchozích přímých investic v České republice, Rumunsku a Polsku přesahoval 70 %, zatímco v Bulharsku tuto hodnotu překračoval podíl eurozóny na stavu závazků z portfoliových investic. Pro přímé i portfoliové investice platilo, že podíl stavu zahraničních aktiv investovaných v eurozóně byl nejvyšší v Rumunsku, následovaném Českou republikou. Navíc v bankovnictví hodnocených zemí střední a východní Evropy, a to zejména Bulharska, České republiky a Rumunska, hrají významnou roli banky vlastněné finančními institucemi se sídlem v eurozóně. Celkově jsou hospodářské cykly všech hodnocených zemí nadále vysoce synchronizované s eurozónou.

Graf 3.9

Obchodní a finanční vazby na eurozónu

a) Podíl obchodu se zbožím s eurozónou	b) Investiční pozice vůči eurozóně
(podíl na celku v %)	(podíl na celku v %)

Od roku 2022 zpomalil růst cen rezidenčních nemovitostí ve všech hodnocených zemích. V období 2021–2022 se ceny rezidenčních nemovitostí ve většině hodnocených zemí zvyšovaly tempem, jaké bylo naposledy zaznamenáno před globální finanční krizí. Od roku 2022 strmý nárůst výpůjčních nákladů společně se zhoršováním spotřebitelské důvěry utlumoval poskytování hypotečních úvěrů a ceny rezidenčních nemovitostí, byť to pro jednotlivé země platilo v různé míře (viz graf 3.10, panel a). V Bulharsku a Polsku byla korekce na trhu rezidenčních nemovitostí poměrně mírná, zatímco ceny rezidenčních nemovitostí ve Švédsku, kde přetrvávají vysoká rizika kvůli zvýšené zadluženosti domácností a vysokým expozicím bankovního sektoru vůči nemovitostem, prudce poklesly. Vyšší úrokové sazby zvyšovaly náklady na obsluhu dluhu, a to především v zemích, kde je historicky vysoký podíl hypoték s pohyblivou sazbou, jako jsou Polsko, Rumunsko a Švédsko (viz graf 3.10, panel b). V budoucnu by opět mohlo dojít k poklesu schopnosti domácností splácet dluhy, pokud by prudce vzrostly ceny energií, úrokové sazby by zůstaly vyšší po delší dobu nebo by se výrazně zhoršily podmínky na trhu práce.

Graf 3.10

Ceny rezidenčních nemovitostí a podíl hypoték s pohyblivou sazbou

a) Ceny rezidenčních nemovitostí	b) Podíl úvěrů na bydlení s pohyblivou sazbou
(meziroční změny v %)	(podíl na celku v %, průměr za období 2014–2024)

Expozice vůči měnovému riziku se ve většině hodnocených zemí zvýšily, zatímco bankovní sektor zůstal celkově odolný. Od roku 2022 se výrazně zvýšil podíl podnikových úvěrů v eurech (viz graf 3.11, panel a), a to zejména v České republice, Maďarsku a Rumunsku, což odráželo rozšíření úrokového diferenciálu vůči eurozóně. Naopak eurové úvěry domácnostem zůstaly ve všech hodnocených zemích poměrně nízké. Kromě potenciálního oslabení účinnosti domácí měnové politiky vysoká euroizace zvyšuje zranitelnost finančního systému vůči kurzovým výkyvům, neboť by mohla vést k měnovému nesouladu v rozvahách subjektů soukromého sektoru. Rizika pro finanční stabilitu spojená s vyššími cizoměnovými expozicemi, vyššími úrokovými sazbami a pokračující korekcí na trzích rezidenčních nemovitostí jsou tlumena odolností bankovního sektoru, který ve všech hodnocených zemích nadále vykazuje zdravou kapitálovou pozici a likviditní rezervy, stabilní přístup k financování a přiměřenou ziskovost. Navíc se dále snížil podíl nevýkonných úvěrů, který v roce 2023 dosáhl historických minim nebo hodnot blízko nich (viz graf 3.11, panel b), byť ve většině hodnocených zemí zůstal nad úrovní zaznamenanou v eurozóně.

Graf 3.11

Úvěry v eurech a nevýkonné úvěry

a) Podíl úvěrů nefinančním podnikům v eurech	b) Nevýkonné úvěry
(podíl na celku v %)	(podíl na celku v %)

Cílem politik finančního sektoru v hodnocených zemích by mělo být zajistit, aby finanční sektor náležitě přispíval k udržitelnému hospodářskému růstu a cenové stabilitě, a politiky dohledu by se měly zaměřit na zajištění finančního zdraví a odolnosti bankovního systému, což je předpokladem vstupu do jednotného mechanismu dohledu (SSM). Pokud se má dále podpořit důvěra ve finanční systém, vnitrostátní příslušné orgány by měly dále zlepšovat své dohledové postupy a kromě jiného dodržovat relevantní doporučení příslušných mezinárodních a evropských institucí a úzce spolupracovat s národními dohledovými orgány ostatních členských států EU v rámci kolegií orgánů dohledu. Od chvíle, kdy se v roce 2020 Българска народна банка (Bulharská národní banka) začala účastnit rámce pro úzkou spolupráci, převzala ECB odpovědnost za (i) přímý dohled nad významnými institucemi v Bulharsku, (ii) společné postupy pro všechny dohlížené subjekty a (iii) dozor nad méně významnými institucemi, které jsou nadále dohlíženy národním orgánem dohledu. Od zahájení úzké spolupráce ECB s Българска народна банка (Bulharskou národní bankou) úzce spolupracuje, aby zajistila její hladkou integraci do SSM.

Podmínky na trhu práce ve většině hodnocených zemí zůstaly napjaté. Od zveřejnění konvergenční zprávy z roku 2022 se míra nezaměstnanosti v hodnocených zemích poněkud zvýšila, ale zůstala poblíž historicky nejnižších hodnot a pod úrovní zaznamenanou v eurozóně (viz graf 3.12, panel a). Většina zemí nadále čelila nedostatku pracovních sil v některých segmentech pracovního trhu, což zesilovalo výrazné mzdové tlaky. Nedostatečná nabídka práce je patrná při pohledu na méně příznivý vývoj pracovní síly a populace v produktivním věku v hodnocených zemích střední a východní Evropy ve srovnání s eurozónou (viz graf 3.12, panel b). Tyto trendy vycházejí z migrace vysoce kvalifikovaných mladých lidí do zahraničí a rychlého stárnutí populace. Mezi další strukturální výzvy na trzích práce v některých hodnocených zemích patří nízká míra participace (zejména u žen) a výrazný nesoulad ve struktuře kvalifikace pracovní síly. Ačkoli napětí na trhu práce představuje v krátkodobém horizontu riziko vyššího mzdového a inflačního výhledu, zdá se, že rizika mzdově-inflační spirály jsou utlumená, a to díky široce ukotveným dlouhodobějším inflačním očekáváním, která odrážejí důvěru trhů v odhodlání centrálních bank udržet cenovou stabilitu. Ve střednědobém horizontu představují nepříznivé demografické a strukturální faktory na trzích práce významnou výzvu pro středoevropské a východoevropské země v jejich pokračující snaze o dohánění eurozóny. Tato rizika jsou výrazná zejména v Bulharsku a Rumunsku, kde se očekává, že počet obyvatel bude v nadcházejícím desetiletí rychle klesat.

Graf 3.12

Indikátory trhu práce

a) Míra nezaměstnanosti	b) Počet obyvatel v produktivním věku
(v % pracovní síly)	(změny v %)

Síla institucionálního prostředí představuje další důležitý faktor v analýze udržitelnosti hospodářské integrace a konvergence. Nízká kvalita institucí a slabá správa ekonomických záležitostí může souviset například se slabými místy v oblasti podnikatelského prostředí, neefektivní veřejnou správou, daňovými úniky, korupcí, nedostatečným sociálním začleněním, nedostatkem transparence, nedostatečnou nezávislosti soudů či špatným přístupem k online službám. Ve většině hodnocených zemí by zvýšení kvality institucí přispělo k odstranění stávajících nepružností a překážek efektivní alokaci a využití výrobních faktorů a tak posílilo kapacitu dlouhodobého růstu. Pokud slabé institucionální prostředí brání růstu potenciálního produktu, může zároveň oslabit schopnost země obsluhovat dluhy a ztížit její hospodářské přizpůsobení. Může také ovlivnit schopnost země provádět nezbytná opatření hospodářské politiky.

Kvalita institucí a řízení je ve všech hodnocených středoevropských a východoevropských zemích poměrně slabá – zejména v Bulharsku, Rumunsku a Maďarsku. Pro hospodářskou odolnost a udržitelnost konvergence to může představovat riziko. Celkový obrázek špatné kvality institucí a řízení ve většině zemí víceméně potvrzují specifické institucionální ukazatele, i když některé se v posledních desetiletích zlepšily (viz graf 3.13).^[151] V tomto směru jsou Bulharsko, Rumunsko a Maďarsko mezi zeměmi stojícími před největšími výzvami v rámci EU. Implementace reforem stanovených v jejich plánech obnovy by pomohla posílit vynutitelnost práva a správu a řízení v těchto zemích.

Graf 3.13

Přehled zemí EU podle kvality institucí

a) Worldwide Governance Indicators	b) Corruption Perceptions Index
(index; osa x: úroveň v roce 2000; osa y: úroveň v roce 2022)	(index; osa x: úroveň v roce 1999; osa y: úroveň v roce 2023)

Ve většině hodnocených zemí je ke zlepšení hospodářského růstu a konkurenceschopnosti třeba rozsáhlých strukturálních reforem. Zlepšení místních institucí, správy ekonomických záležitostí a podnikatelského prostředí společně s dalším pokrokem v oblasti reformy a privatizace státem vlastněných podniků a efektivního čerpání financí z fondů EU by napomohlo rychlejšímu růstu produktivity. To by pak přispělo ke zvýšení konkurence v klíčových regulovaných sektorech (např. v energetice a dopravě), zmenšení bariér vstupu a podpoře velmi potřebných soukromých investic.

4 Shrnutí za jednotlivé země

4.1 Bulharsko

V květnu 2024 dosáhla v Bulharsku dvanáctiměsíční průměrná inflace měřená HICP úrovně 5,1 %, což je znatelně nad referenční hodnotou pro kritérium cenové stability ve výši 3,3 %. Tato míra inflace by se měla v následujících měsících postupně snižovat s tím, jak budou ustupovat tlaky v dodavatelských řetězcích a nabídková omezení. Očekává se, že jádrová inflace zůstane trvale na vysoké úrovni, což bude odrážet zejména silné mzdové tlaky v prostředí napjatých trhů práce. Jednotkové mzdové náklady vzrostly v letech 2020 až 2023 o 27,4 %, což je znatelně nad tempem jejich růstu v eurozóně ve výši 9,5 %. V dlouhodobém horizontu existují obavy ohledně udržitelnosti konvergence cenového vývoje v Bulharsku. Je pravděpodobné, že proces dorovnávání hospodářské úrovně povede ke kladným inflačním diferenciálům v porovnání s eurozónou, neboť HDP na obyvatele i cenová hladina jsou v Bulharsku stále výrazně nižší než v eurozóně.

Na Bulharsko se v současnosti nevztahuje rozhodnutí Rady o existenci nadměrného schodku. Schodek bulharského sektoru vládních institucí dosáhl v roce 2023 úrovně 1,9 % HDP, což je výrazně pod 3% referenční hodnotou, zatímco poměr dluhu k HDP činil 23,1 % a nacházel se tak výrazně pod 60% referenční hodnotou.

V průběhu dvouletého referenčního období od 20. června 2022 do 19. června 2024 se Bulharský lev účastnil kurzového mechanismu ERM II. Během referenčního období bulharský lev nevykazoval žádnou odchylku od centrální parity. Dohoda o účasti v ERM II byla založena na řadě hospodářskopolitických závazků bulharských státních orgánů. Bulharsko v současné době pracuje na splnění těchto závazků po vstupu a je podporováno v tom, aby urychlilo své úsilí o naplnění prvků akčního plánu, který schválil Finanční akční výbor (FATF) poté, co zařadil Bulharsko na tzv. „šedý seznam“ jurisdikcí pod zvýšeným dohledem.

Během referenčního období od června 2023 do května 2024 byla úroveň dlouhodobých úrokových sazeb v Bulharsku v průměru na 4,0 %, což je pod referenční hodnotou 4,8 % pro kritérium konvergence úrokových sazeb. Diferenciál mezi dlouhodobými úrokovými sazbami v Bulharsku a v eurozóně (kde byl jako váha použit HDP) mírně poklesl a na konci referenčního období činil 0,9 procentního bodu. Kapitálové trhy v Bulharsku jsou ve srovnání s eurozónou stále menší a mnohem méně rozvinuté.

Za podmínek stanovených v kapitole 7.1 a v souladu s výkladem zde uvedeným jsou bulharské právní předpisy slučitelné se Smlouvami a statutem ESCB, jak požaduje článek 131 Smlouvy.

4.2 Česká republika

V květnu 2024 dosáhla v České republice dvanáctiměsíční průměrná inflace měřená HICP úrovně 6,3 %, což je znatelně nad referenční hodnotou 3,3 % pro kritérium cenové stability. Tato míra inflace by se měla v následujících měsících postupně snižovat, a to v důsledku předchozího zpřísnění měnové politiky a pokračujícího odeznívání tlaků v dodavatelských řetězcích a nabídkových omezení. Velmi napjatý trh práce bude zároveň nadále vytvářet tlak na růst míry inflace. V dlouhodobém horizontu existují jisté obavy ohledně udržitelnosti konvergence cenového vývoje v České republice. Úroveň HDP na obyvatele i cenová hladina jsou v České republice stále relativně nižší než v eurozóně, a tak proces dorovnávání hospodářské úrovně může vést ke kladnému inflačnímu diferenciálu vůči eurozóně, nebude-li jeho vliv kompenzován zhodnocením nominálního směnného kurzu.

Na Českou republiku se v současnosti nevztahuje rozhodnutí Rady o existenci nadměrného schodku. Schodek sektoru vládních institucí České republiky dosáhl v roce 2023 úrovně 3,7 % HDP, což je nad 3% referenční hodnotou, zatímco poměr dluhu k HDP činil 44,0 % a nacházel se tak výrazně pod 60% referenční hodnotou. V červnu 2024 Evropská komise vyhodnotila nadměrný schodek jako dočasný, neboť se předpokládalo, že schodky v letech 2024 a 2025 nepřekročí referenční hodnotu. Po zvážení relevantních faktorů došla k závěru, že kritérium schodku podle Paktu o stabilitě a růstu bylo splněno.

V průběhu dvouletého referenčního období od 20. června 2022 do 19. června 2024 se česká koruna neúčastnila ERM II, ale obchodovala se v režimu plovoucího kurzu. Během referenčního období vykázal směnný kurz české koruny vůči euru v průměru relativně vysokou míru volatility. Dne 19. června 2024 směnný kurz činil 24,9100 korun za euro, byl tedy o 0,8 % slabší než jeho průměrná úroveň v červnu 2022.

Během referenčního období od června 2023 do května 2024 byla úroveň dlouhodobých úrokových sazeb v České republice v průměru na 4,2 %, což je pod referenční hodnotou 4,8 % pro kritérium konvergence úrokových sazeb. Diferenciál mezi dlouhodobými úrokovými sazbami v České republice a v eurozóně (kde byl jako váha použit HDP) se mírně snížil a na konci referenčního období činil 1,1 procentního bodu. Kapitálové trhy v České republice jsou ve srovnání s eurozónou stále menší a mnohem méně rozvinuté.

České právní předpisy nesplňují veškeré požadavky týkající se nezávislosti centrální banky, zákazu měnového financování a právní integrace do Eurosystému. Česká republika je členským státem EU s dočasnou výjimkou pro zavedení eura, a musí tudíž splňovat všechny adaptační požadavky podle článku 131 Smlouvy.

4.3 Maďarsko

V květnu 2024 dosáhla v Maďarsku dvanáctiměsíční průměrná inflace měřená HICP úrovně 8,4 %, což je značně nad referenční hodnotou pro kritérium cenové stability ve výši 3,3 %. Tato míra inflace by se měla v následujících měsících postupně snižovat, a to v důsledku předchozího zpřísnění měnové politiky a pokračujícího odeznívání tlaků v dodavatelských řetězcích a nabídkových omezení. Napjatý trh práce a rozsáhlé přecenění v sektoru služeb bude zároveň nadále vytvářet tlak na růst míry inflace. Jednotkové mzdové náklady vzrostly v letech 2020 až 2023 o 34,0 %, což je znatelně nad tempem jejich růstu v eurozóně ve výši 9,5 %. V dlouhodobém horizontu existují obavy ohledně udržitelnosti konvergence cenového vývoje v Maďarsku. Úroveň HDP na obyvatele i cenová hladina jsou v Maďarsku stále nižší než v eurozóně, a tak je pravděpodobné, že proces dorovnávání hospodářské úrovně povede ke kladnému inflačnímu diferenciálu vůči eurozóně, nebude-li jeho vliv kompenzován zhodnocením nominálního směnného kurzu.

V červnu 2024 Evropská komise zjistila, že Maďarsko neplní kritérium schodku podle Paktu o stabilitě a růstu. Schodek maďarského sektoru vládních institucí dosáhl v roce 2023 úrovně 6,7 % HDP, což je výrazně nad 3% referenční hodnotou, zatímco poměr dluhu k HDP činil 73,5 % a nacházel se tak nad 60% referenční hodnotou. V červnu 2024 Evropská komise zjistila, že Maďarsko neplní kritérium schodku podle Paktu o stabilitě a růstu, a oznámila svůj záměr navrhnout na jaře roku 2024 Radě, aby v souladu s čl. 126 odst. 6 rozhodla o existenci nadměrného schodku v Maďarsku.

V průběhu dvouletého referenčního období od 20. června 2022 do 19. června 2024 se maďarský forint neúčastnil mechanismu ERM II, ale obchodoval se v režimu plovoucího kurzu. Během referenčního období vykázal směnný kurz maďarského forintu vůči euru v průměru velmi vysokou míru volatility. Dne 19. června 2024 směnný kurz činil 396,3400 forintů za euro a obchodoval se tedy na téměř stejné úrovni (0,1 %), jako byla jeho průměrná úroveň v červnu 2022. V červnu 2020 Magyar Nemzeti Bank uzavřela s ECB dohodu o repo lince, podle níž si může proti vysoce kvalitnímu zajištění denominovanému v eurech vypůjčit až 4 mld. EUR k poskytnutí eurové likvidity maďarským finančním institucím. Tato dohoda zůstala v platnosti po celé referenční období a v lednu 2024 byla opět prodloužena.

Během referenčního období od června 2023 do května 2024 byla úroveň dlouhodobých úrokových sazeb v Maďarsku v průměru na 6,8 %, což je nad referenční hodnotou 4,8 % pro kritérium konvergence úrokových sazeb. Diferenciál mezi dlouhodobými úrokovými sazbami v Maďarsku a v eurozóně (kde byl jako váha použit HDP) výrazně poklesl a na konci referenčního období činil 3,7 procentního bodu. Kapitálové trhy v Maďarsku jsou ve srovnání s eurozónou menší a mnohem méně rozvinuté.

Maďarské právní předpisy nesplňují veškeré požadavky týkající se nezávislosti centrální banky, zákazu měnového financování, požadavku jednotného způsobu psaní eura a právní integrace do Eurosystému. Maďarsko je členským státem EU s dočasnou výjimkou pro zavedení eura, a musí tudíž splňovat všechny adaptační požadavky podle článku 131 Smlouvy.

4.4 Polsko

V květnu 2024 dosáhla v Polsku dvanáctiměsíční průměrná inflace měřená HICP úrovně 6,1 %, což je znatelně nad referenční hodnotou pro kritérium cenové stability ve výši 3,3 %. Tato míra inflace by se měla v následujících měsících postupně snižovat, a to v důsledku předchozího zpřísnění měnové politiky a pokračujícího odeznívání tlaků v dodavatelských řetězcích a nabídkových omezení. Napjatý trh práce bude zároveň nadále vytvářet tlak na růst míry inflace. Jednotkové mzdové náklady vzrostly v letech 2020 až 2023 o 22,0 %, což je znatelně nad tempem jejich růstu v eurozóně ve výši 9,5 %. V dlouhodobém horizontu existují obavy ohledně udržitelnosti konvergence cenového vývoje v Polsku. Úroveň HDP na obyvatele i cenová hladina jsou v Polsku stále nižší než v eurozóně, a tak je pravděpodobné, že proces dorovnávání hospodářské úrovně povede ke kladnému inflačnímu diferenciálu vůči eurozóně, nebude-li jeho vliv kompenzován zhodnocením nominálního směnného kurzu.

V červnu 2024 Evropská komise zjistila, že Polsko neplní kritérium schodku podle Paktu o stabilitě a růstu. Schodek polského sektoru vládních institucí dosáhl v roce 2023 úrovně 5,1 % HDP, což je znatelně nad 3% referenční hodnotou, zatímco poměr dluhu k HDP činil 49,6 % a nacházel se tak pod 60% referenční hodnotou. V červnu 2024 Evropská komise zjistila, že Polsko neplní kritérium schodku podle Paktu o stabilitě a růstu, a oznámila svůj záměr navrhnout v červenci Radě, aby v souladu s čl. 126 odst. 6 rozhodla o existenci nadměrného schodku v Polsku.

V průběhu dvouletého referenčního období od 20. června 2022 do 19. června 2024 se polský zlotý neúčastnil mechanismu ERM II, ale obchodoval se v režimu plovoucího kurzu. Během referenčního období vykázal směnný kurz polského zlotého vůči euru v průměru relativně vysokou míru volatility. Dne 19. června 2024 směnný kurz činil 4,3300 zlotých za euro, byl tedy o 6,8 % silnější než jeho průměrná úroveň v červnu 2022. Mezi březnem 2022 a polovinou ledna 2024 měla Narodowy Bank Polski s ECB uzavřenou dohodu o swapové lince, podle níž si může za polské zloté vypůjčit až 10 mld. EUR k řešení případných potřeb eurové likvidity v polském finančním systému.

Během referenčního období od června 2023 do května 2024 byla úroveň dlouhodobých úrokových sazeb v Polsku v průměru na 5,6 %, což je nad referenční hodnotou 4,8 % pro kritérium konvergence úrokových sazeb. Diferenciál mezi dlouhodobými úrokovými sazbami v Polsku a v eurozóně (kde byl jako váha použit HDP) mírně poklesl a na konci referenčního období činil 2,6 procentního bodu. Kapitálové trhy v Polsku jsou ve srovnání s eurozónou menší a mnohem méně rozvinuté.

Polské právní předpisy nesplňují veškeré požadavky týkající se nezávislosti centrální banky, důvěrnosti informací, zákazu měnového financování a právní integrace do Eurosystému. Polsko je členským státem EU s dočasnou výjimkou pro zavedení eura, a musí tudíž splňovat všechny adaptační požadavky podle článku 131 Smlouvy.

4.5 Rumunsko

V květnu 2024 dosáhla v Rumunsku dvanáctiměsíční průměrná inflace měřená HICP úrovně 7,6 %, což je značně nad referenční hodnotou pro kritérium cenové stability ve výši 3,3 %. Tato míra inflace by se měla v následujících měsících postupně snižovat, a to v důsledku předchozího zpřísnění měnové politiky a pokračujícího odeznívání tlaků v dodavatelských řetězcích a nabídkových omezení. Očekává se, že kvůli silnému růstu mezd v prostředí napjatého trhu práce bude jádrová inflace i nadále strnulá. Jednotkové mzdové náklady vzrostly v letech 2020 až 2023 o 26,7 %, což je znatelně nad tempem jejich růstu v eurozóně ve výši 9,5 %. V dlouhodobém horizontu existují obavy ohledně udržitelnosti konvergence cenového vývoje v Rumunsku Úroveň HDP na obyvatele i cenová hladina jsou v Rumunsku stále nižší než v eurozóně, a tak je pravděpodobné, že proces dorovnávání hospodářské úrovně povede ke kladnému inflačnímu diferenciálu vůči eurozóně, nebude-li jeho vliv kompenzován zhodnocením nominálního směnného kurzu.

Na Rumunsko se v současnosti vztahuje postup při nadměrném schodku, přičemž Evropská komise v červnu zjistila, že země nepřijala účinná opatření. Schodek rumunského sektoru vládních institucí dosáhl v roce 2023 úrovně 6,6 % HDP, což je výrazně nad 3% referenční hodnotou, zatímco poměr dluhu k HDP činil 48,8 % a nacházel se tak pod 60% referenční hodnotou. Od dubna 2020 se na Rumunsko vztahoval postup při nadměrném schodku, neboť jeho fiskální schodek překročil v roce 2019 referenční hodnotu 3 %. Jeho celkový schodek byl v roce 2023 mnohem vyšší, než je doporučovaný cíl. V červnu 2024 Evropská komise dospěla k závěru, že reakce Rumunska byla nedostatečná, a doporučila Radě přijmout rozhodnutí, které by konstatovalo, že Rumunsko nepřijalo účinná opatření k nápravě nadměrného schodku.

V průběhu referenčního období od 20. června 2022 do 19. června 2024 se rumunský leu neúčastnil kurzového mechanismu ERM II, ale obchodoval se v režimu plovoucího kurzu zahrnujícím řízený floating směnného kurzu. Během referenčního období vykázal směnný kurz rumunského leu vůči euru v průměru nízkou míru volatility. Dne 19. června 2024 směnný kurz činil 4,9768 leu za euro, byl tedy o 0,6 % slabší než jeho průměrná úroveň v červnu 2022. Mezi červnem 2020 a polovinou ledna 2024 měla Banca Naţională a României s ECB uzavřenou dohodu o repo lince, podle níž si může proti vysoce kvalitnímu zajištění denominovanému v eurech vypůjčit až 4,5 mld. EUR k poskytnutí eurové likvidity rumunským finančním institucím.

Během referenčního období od června 2023 do května 2024 byla úroveň dlouhodobých úrokových sazeb v Rumunsko v průměru na 6,4 %, což je nad referenční hodnotou 4,8 % pro kritérium konvergence úrokových sazeb. Diferenciál mezi dlouhodobými úrokovými sazbami v Rumunsku a v eurozóně (kde byl jako váha použit HDP) se mírně zvýšil a na konci referenčního období činil 3,2 procentního bodu. Kapitálové trhy v Rumunsku jsou ve srovnání s eurozónou mnohem menší a stále nedostatečně rozvinuté.

Rumunské právní předpisy nesplňují veškeré požadavky týkající se nezávislosti centrální banky, zákazu měnového financování a právní integrace do Eurosystému. Rumunsko je členským státem EU s dočasnou výjimkou pro zavedení eura, a musí tudíž splňovat všechny adaptační požadavky podle článku 131 Smlouvy.

4.6 Švédsko

V květnu 2024 dosáhla ve Švédsku dvanáctiměsíční průměrná inflace měřená HICP úrovně 3,6 %, což je nad referenční hodnotou pro kritérium cenové stability ve výši 3,3 %. Tato míra inflace by se měla v následujících měsících postupně snižovat, a to v důsledku restriktivní měnové politiky, poklesu cen energií a pokračujícího odeznívání tlaků v dodavatelských řetězcích. U spotřebitelské inflace se očekává, že se její míra v roce 2024 přiblíží k cíli Sveriges Riksbank na úrovni 2 % a v roce 2025 setrvá v jeho blízkostí. Při pohledu do budoucna by měly měnová politika Švédska a jeho institucionální rámec zaměřený na stabilitu i nadále podporovat dosažení cenové stability.

Na Švédsko se v současnosti nevztahuje rozhodnutí Rady o existenci nadměrného schodku. Schodek švédského sektoru vládních institucí dosáhl v roce 2023 úrovně 0,6 % HDP, což je znatelně pod 3% referenční hodnotou, zatímco poměr dluhu k HDP činil 31,2 % a nacházel se znatelně pod 60% referenční hodnotou. Na Švédsko se nikdy nevztahoval postup při nadměrném schodku.

V průběhu dvouletého referenčního období od 20. června 2022 do 19. června 2024 se švédská koruna neúčastnila mechanismu ERM II, ale obchodovala se v režimu plovoucího kurzu. Během tohoto dvouletého období vykázal směnný kurz švédské koruny vůči euru v průměru vysokou míru volatility. Dne 19. června 2024 směnný kurz činil 11,2140 švédské koruny za euro, byl tedy o 5,8 % slabší než jeho průměrná úroveň v červnu 2022. V průběhu referenčního období Sveriges Riksbank udržovala swapovou dohodu s ECB, jejímž prostřednictvím si může vypůjčit až 10 mld. EUR výměnou za švédské koruny. Tato dohoda byla přijata 20. prosince 2007.

Během referenčního období od června 2023 do května 2024 byla úroveň dlouhodobých úrokových sazeb ve Švédsku v průměru na 2,5 %, což je znatelně pod referenční hodnotou 4,8 % pro kritérium konvergence úrokových sazeb. Diferenciál mezi dlouhodobými úrokovými sazbami ve Švédsku a v eurozóně (kde byl jako váha použit HDP) mírně poklesl a na konci referenčního období činil -0,7 procentního bodu. Kapitálové trhy ve Švédsku jsou ve srovnání s eurozónou velmi rozvinuté.

Švédské právní předpisy nesplňují veškeré požadavky týkající se nezávislosti centrální banky, zákazu měnového financování a právní integrace do Eurosystému. Švédsko je členským státem EU s dočasnou výjimkou pro zavedení eura, a musí tudíž splňovat všechny adaptační požadavky podle článku 131 Smlouvy. Podle Smlouvy má Švédsko povinnost přijmout od 1. června 1998 vnitrostátní legislativu pro integraci do Eurosystému. Švédské státní orgány dosud nepodnikly žádné legislativní kroky k nápravě nekompatibilit popisovaných v této zprávě i zprávách předchozích.